Dřívější výzkumy se, kromě zkoumání reakcí koní na lidské výrazy, zabývaly také potvrzením, že tato ušlechtilá zvířata vnímají i emoce spojené s různými zvuky, jako je smích či vrčení. Nové bádání tak pokračuje v dotváření obrazu koní coby tvorů naladěných na lidské výrazové prostředky. Aby v tom koně ale nebyli sami, věnovali se vědci také experimentům s vepři – přičemž výsledek byl obdobný. Nabízí se tak otázka, zda bychom se obecně neměli více zamýšlet nad tím, jak s našimi zvířaty hovoříme. Je přitom jedno, zda se bavíme o mazlíčcích nebo zvířatech hospodářských.

Výzkumem se zabýval tým vědců z univerzity v Kodani. Vůbec poprvé v něm došlo i na srovnání toho, jak domestikovaná zvířata rozlišují zvuky lidské a zvuky s emočním zabarvením od vlastního druhu. Pro širší srovnání se v experimentech pracovalo nejen s hospodářskými plemeny koní a prasat, ale zkoumaly se i reakce divokých vepřů a v zajetí chovaných divokých koní z Asie.

Všem zvířatům byl pouštěn soubor různých zvuků, z nichž některé byly hlasovým projevem jejich vlastního druhu, jiné hlasy blízce příbuzných zvířat, další pak zvuky lidské. Lidé byli nahráni tak, že jejich „řeč“ nedávala smysl, šlo o falešná slova, ale zároveň znějící tak, aby z nich byl patrné citové zabarvení. Už dříve totiž psychologie prokázala, že emoce v našem hlase jsou univerzální všem lidem, týkají se nás tedy na biologické, nikoliv kulturní rovině. Emotivní zabarvení ale byla vložena i do projevů zvířecích, přičemž se pracovalo s dvěma hodnotami: pozitivní a negativní.

Emoční nakažlivost

Ukázalo se, že domestikovaní koně i prasata reagovali oproti svým divokým bratrancům zřetelně výrazněji, přičemž silnější reakce měli na negativní projevy. Koně se přestali procházet a pohazovat ocasy, jako by dávali pozor, co se bude po projevu negativních emocí dívat. Prasata se zastavila v činnosti a dokonce přerušila i žraní (což u prasat není jen tak). Divocí koně přitom reagovali výrazně slaběji, divočáci dokonce nereagovali jako jediný druh vůbec.

Autoři studie rozvíjejí už dříve skloňovaný koncept „emoční nakažlivosti“, tedy jakýsi druh primitivní empatie, který může být poměrně běžný mezi rozvinutějšími zvířaty. V podstatě jde o to, že si tvor prožije do určité míry vnímanou emoci. Dobře to známe, i s našim rozumovým vnímáním jsme na podvědomé úrovni nervózní, pokud se staneme svědky hádky. Případně každý člověk někdy zažil, co to znamená, že je veselí nakažlivé.

Zajímavější aspekt takového konceptu ale spočívá v tom, co by mohla potvrzovat i tato studie: emoce jsou do určité míry srozumitelné mezidruhově. Jistěže kůň, ale nakonec i pes, může mít problém porozumět pohnutkám komplikovaných příčin probouzejících emoce u člověka. Na bazální úrovni pozitivní x negativní ale naše pocity vnímají. Stejně jako člověk dokáže u řady tvorů podvědomě vycítit, v jakém jsou právě rozpoložení.

Evoluční záležitost

Takové naladění na emoce druhých je v podstatě evoluční záležitost, umožňuje totiž lidem i zvířatům adekvátně reagovat při kontaktu s jiným tvorem. Je dobré umět podle hlasových projevů předvídat, zda se blíží konflikt či zda je ten druhý klidný.

Důležité zjištění pak spočívá v tom, že domestikovaná zvířata jsou zřejmě na lidské emoce citlivější. Po tisíciletí jsou závislá na lidech, v řadě případů nejen fyzicky, ale i společensky a emočně. Jejich evoluce je dlouhým soužitím ovlivněná, člověk ostatně šlechtěním výrazně ovlivnil i chování domácích zvířat. Schopnost číst v lidských tvářích je popsána nejen u koní a psů, ale i u hlodavců, ovcí i koz, psů, ale samozřejmě i primátů. Snímkování mozkové aktivity u koní pak už u staršího výzkumu ukázalo, jak silně vnímají tóny lidského hlasu.

Autoři studie pak podtrhují, že jejich výzkum ukazuje, jak moc jsou jiná zvířata ovlivněna našimi emocemi. Silněji a rychleji přitom reagují na emoce negativní. Pozitivně laděný hlas má na ně vliv sice menší v daném okamžiku, ale zjevně přispívá k uklidnění. V podstatě se tak na vědecké úrovni potvrzuje stará pravda, že má smysl na koně mluvit pomalým, klidným hlasem, pokud chceme ovlivnit jejich chování.

Srovnání koní a prasat, jejichž míra reakce byla v lecčem podobná, přitom naznačuje, že schopnost rozumět naší náladě budeme moci najít u řady dalších zvířat. Základní myšlenka vyplývající z práce je tak jasná: až budete mluvit se svým mazlíčkem – a je úplně jedno, o jaké zvíře jde – vnímejte i to, jakým tónem a s jakou emocí ho oslovujete.