Moderní šlechtění plemen psů a koček má řadu pozitivních důsledků, ale také některé negativní. Hlavně selektivní křížení sledující čistě estetický vzhled přivedlo už několik genetických linií do slepých uliček. Honba za stále lepšími výstavními kusy, případně za nějakým žádaným vzhledem, způsobila u některých plemen dokonce zdravotní problémy. V případě psů jsou to dobře známé případy mazlíčků s plochými tvářemi – například buldočků či mopsů – kteří mají v důsledku svého vzhledu problémy s dýchací soustavou.

Estetický vkus na podvědomé úrovni může ovlivňovat afinita lidí k „dětským prvkům“ vzhledu – to znamená velká hlava vzhledem k tělu, krátké končetiny, výrazné oči. Zdůrazněme na podvědomé úrovni. Nikdo by asi neřekl, že je mops nebo perská kočka podobná roztomilému dítěti – naopak, mnohým tato plemena připadají vyloženě ošklivá. Přesto je možné posun vkusu chovatelů tímto směrem sledovat. Potenciálně závadný vzhled se tak s každou další generací jen zhoršuje.

Emoce nejde vyčíst

U koček to zatím nedošlo až ke zdravotním obtížím. Studie doktorky Lauren Finka z univerzity v Lincolnu (v Británii je vyhlášenou odbornicí na zvířecí chování a péči o kočky) ovšem naznačuje, že „plochotvářná“ plemena koček mohou mít kvůli svému vzhledu problémy s komunikací. Řeč je například a kočkách angorských či perských – tedy velké, kulaté a mírně rozpláclé tváře s velkýma očima. Mazlíčci, kteří jsou někdy předmětem žertů, neboť mnozí z nich vypadají jako permanentně naštvaní bručouni.

Zdraví

Nemnožte buldočky a mopsy, vyzývají veterináři chovatele. Marně, lidé je milují

To je ale právě ten problém – kočky používají poměrně složitou mimiku obličeje pro vyjádření svých pocitů a emocí. Ať už se bojí, jsou spokojené, ve stresu, či dokonce trpí bolestí, to vše se dá z kočičí tváře vyčíst.

Počítačová analýza fotografií dvou tisíc koček ovšem ukázala, že u mazlíčků s výše popsaným vzhledem nastává posun vnímání. Větší procento koček tohoto typu jako by mělo tváře zamrzlé v poloze „nepohoda“ či „bolest“. Zvíře tak nemá dostatečný mimický rozsah, aby mohlo přesvědčivě vyjádřit, pokud danou emocí či pocitem začne doopravdy trpět.

Nejhůře v tomto ohledu dopadlo plemeno skotské klapouché kočky, v závěsu se jmenovanými angorami a peršankami. Samozřejmě platí, že nejsou všichni jedinci stejní – jde spíše o celkový výskyt takové výrazné grimasy v populaci. A ten je u těchto koček vyšší.

Cesta mopsů?

Zkušení chovatelé ale namítnou, že se přeci neřídí jen podle výrazu tváře. Že poznají, kdy je jejich mazlíček v nepohodě a kdy je v klidu. Případně že jsou naučené na jemné nuance mimiky, které algoritmus nerozliší. To je jistě pravda, člověk se na svého zvířecího přítele dokáže naladit velmi silně. Obecně ale platí, že jakýsi posun směrem ke kočkám nepřirozenému vzhledu existuje. Evolučně by se totiž kočka takto nevyvíjela, její vzezření je skutečně důsledkem lidského šlechtění.

S tím souvisí závěrečná úvaha a varování celé studie: zatím je na těchto kočičích plemenech možné sledovat jen problémy s mimickým vyjádřením. To je něco, co se dá překonat. Když se ale vrátíme zpátky ke psům, tak zjistíme, že u mopsů změny také byly zprvu pouze kosmetické. Ještě před pár desítkami let neměli ani zdaleka tak výrazně rozpláclé čumáky, vzhled se ale pomalu měnil podle chovatelských preferencí.

Výsledkem je zvýšený výskyt dýchacích obtíží, problémů se zrakem a celkově se v populaci těchto oblíbených malých psů šířící poruchy. Autorka studie tak varuje před tím, že některá kočičí plemena už možná nastoupila stejnou cestu do slepé uličky. Od roztomile rozpláclých čumáčků, přes problémy s komunikací, až po nechtěné a dědičné zdravotní problémy a deformace.