Nejstarší známou verzí Tristana a Isoldy je francouzský rytířský epos z 12. století, existují i různá zpracování a verze mladší (včetně staročeského ze 14. století). Jádro příběhu je ale ve skutečnosti mnohem starší a vychází z raně středověkých keltských legend.

Není tedy náhoda, že se epos odehrává na britských ostrovech. Prolíná se mimochodem i s artušovskými legendami, podle literárních historiků je dokonce původ příběhu starší než doba, kdy se formovali příběhy o králi Artušovi. Legenda o zakázané lásce Lancelota a Guinevery, jež do artušovského cyklu patří, je nejspíš odrazem právě Tristana a Isoldy.

Tragický omyl v podobě lektvaru lásky

Příběh vypráví, kterak v britském království Cornwall vyroste z osiřelého nemluvněte Tristan, skvělý rytíř a statečný muž, jenž si není vědom svého královského původu. Slouží králi Markovi, o němž neví, že je jeho strýcem.

Epos má různé části: například o tom, jak Tristan na uzurpátorovi získá zpět trůn svých rodičů (země sousední Markovi), ale vzdá se jej ve prospěch svého nevlastního otce; jak věrně a statečně slouží Markovi. Klíčová je chvíle, kdy Mark zatouží po ruce Isoldy, dcery krále Irska - posílá do turnaje o ni právě Tristana. Ten Isoldu pro Marka vybojuje a plaví se s ní do Cornwallu, na lodi ale oba omylem vypíjí lektvar lásky, který byl určen Markovi, a tím začíná tragická rovina příběhu.

Lásku Tristana a Isoldy se daří dlouho držet v tajnosti, Mark nechce věřit, že by jej jeho přítel zradil, po dlouhých peripetiích se ale pravdu dozví. Chce oba milence zabít, ti ale prchají a několik let žijí šťastní v malé chatce v lesích. Zde jsou ale náhodou Markem objeveni, Tristan pak – aby zachránil Isoldin život - králi slíbí, že se jí vzdá a odejde ze země.

Učiní tak a ve vzdálené zemi se nešťastně ožení, ve snaze na Isoldu zapomenout. Následující události se liší podle verze, nejoblíbenější poetická varianta ale zakončuje příběh tragédií, která později inspirovala nejednoho umělce (díváme se tvým směrem, Shakespeare). Tristan je raněn otráveným kopím a umírá, přičemž ví, že jen Isolda jej může zachránit. Pošle pro ni svého přítele a ona skutečně odplouvá za Tristanem. Bylo domluvené znamení, že když bude Isolda na lodi, vyvěsí bílou vlajku. Blouznící Tristan se dotáže své ženy, jakou barvu vlajka má, ta mu ale z žárlivosti zalže, že černou. Tristan pak vydechne naposled, a když se k němu, již mrtvému, Isolda dostane, naposledy jej políbí a zemře také.

Vílí pes

Pejsek, který nás zajímá, je Isoldiným mazlíčkem v době, kdy je Tristan ve vyhnanství a ona se trápí žalem. Jeho jméno je Petitcreiu a ve většině verzí příběhu, kde se objevuje, rozhodně nejde o obyčejné zvíře. Má být kouzelným psem až z bájného Avalonu, i v něm se tedy zrcadlí keltský kořen příběhu.

V německé verzi je přímo nazýván Feehüdchen – pes z rodu "Fee" či "Fae", tedy bychom asi řekli "vílí pes". Jeho srst prý měla hrát všemi barvami, které navíc zářily světlem. Jinde se píše, že při pohledu z jedné strany jevil se pes černý a bílý, při pohledu z druhé jasně rudý. Na zlatém obojku má zlatý zvoneček a kdokoliv jej uslyší, okamžitě zapomene na žal.

Psa dostala Isolda od Tristana, aby jí byl útěchou ve chvílích věčného odloučení. Sám Tristan jej, jako správný rytíř, dostal od minulého majitele – vévody z Walesu – darem za zabití loupeživého obra. Motiv nahrazení ztraceného milého nějakým domácím mazlíčkem-utěšitelem se objevuje jako leitmotiv v nejednom středověkém textu.

A skutečně, Isolda prý nosila psa všude s sebou, on ji nikdy nespouštěl z očí. Trvalou útěchu ale nenacházela – naopak si vyčítala, že má být pro Tristana nešťastná a ne hledat radost a úlevu. Nakonec Isolda Petitcreiuovi sundává jeho kouzelný zvoneček, aby její žal nic nenarušovalo. Tím zmizí pejskova schopnost zahánět žal, naopak teď Isoldě jen připomíná Tristana, jenž jí ho dal. Navzdory svému názoru, že už nikdy nenajde štěstí, ale Isolda překvapivě zjistí, že i bez kouzelného zvonečku jí po čase Petitcreiu dává útěchu a alespoň malou radost.

Tento motiv, kde pes je nositelem útěchy až magické, a vlastně metaforickým překlenutím vzdálenosti mezi dvěma odloučenými milenci, je naopak v literatuře novum a hezky ukazuje, na vztah 12. století ke psům. Žádný chladný přístup ke psům jako pracantům, hlídačům a lovcům – naopak, pes je symbolem radosti a lásky, tvorem, jenž nosí útěchu v nejtěžších chvílích.

Příběh Petitcreiu není v eposu uzavřen a i když jeho popis nezabírá mnoho řádků, přesto stojí za to si jej všimnout. Fiktivní, literární psík, zrcadlící starší keltské legendy o Avalonu a vílách, který je zároveň nositelem všech těch pozitivních vlastností, pro které psy milujeme dodnes.