Existence předkolumbovských psích plemen je hodná badatelské pozornosti. Předci těchto psů totiž museli do Ameriky přijít s lidmi migrujícími z Eurasie v průběhu pravěku. Vyvíjeli se pak odděleně od psů evropských, bohužel byla po kolonizaci obou Amerik mnohá plemena ztracena. To je případ i peruánského pasteveckého psa, který je navíc umocněný tím, jak důležitý tento pes pro domorodé Čiribajce podle všeho byl.

Víme, že pes sloužil jako pastevecký u stád lam. Nebyl ale pouhým pracovním zvířetem, ale opravdovým společníkem domorodců. Tito psi se totiž často při vykopávkách nacházejí jako společníci lidí i při cestě na onen svět. Archeologové nalezli desítky příkladů psích mumií, datovaných obvykle do období let 900 až 1350 n. l., které byly uložené v hrobech spolu s lidmi.

Čiribajské hrobky odrážejí sociální status zemřelého a zdá se, že psi častěji doprovázeli lidi vysoce postavené. Psí mumie bývají uložené u lidí pietně, někdy se zdá až skoro s náboženskou symbolikou, ale na tom neexistuje mezi archeology shoda.

Historici se domnívají, že čiribajští psi hráli v domorodé kultuře a společnosti významnou roli. Hospodářství tohoto lidu totiž bylo založené na chovu lam, s jejichž vlnou obchodovali v rámci celého regionu. Čiribajové podle všeho drželi lamí stáda velmi početná – a něco takového si vyžadovalo psí pomoc. Pokud byly tyto lamy zdrojem blahobytu domorodců, pak dává smysl, že pastevečtí psi o ně pečující si zasluhovali pořádný vděk.

Unikátní DNA

Podle dochovaných pozůstatků vědci určili, že peruánský pastevecký pes patřil mezi plemena s krátkýma nohama a dlouhým tělem. Měl hustou, dlouhou srst, všichni dochovaní jedinci byli zbarvení žlutě či žlutočerveně. Uši se dochovávají hůře, zdá se ale, že bylo zvykem je kupírovat. Trochu jiný popis možné podoby dodává, že šlo o malé psy s dlouhým čumákem, který mohl vzdáleně připomínat malé zlaté retrívry, ovšem s kratšíma nohama.

Badatelé doufali, že se podaří díky dochované DNA odhalit potomky psů mezi stávajícími plemeny Peru. Místní psi zvaní chusco totiž nápadně odpovídají předpokládané rekonstrukci podoby těch čiribajských.

V roce 2018 se konečně podařilo rozkódovat celý nukleus DNA získaný z mumií a získané poznatky byly sice zajímavé, definitivně ale určily peruánské pastevecké psy jako vyhynulé. Ukázalo se, že tito tvorové přišli do Ameriky v některé z pozdních migračních vln, asi 4500 let po prvních lidech a dobrých 9000 let se vyvíjeli bez zásahů zvenčí. Žádný ze zkoumaných současných psů ale nevykazoval shodu – čiribajští psi měli unikátní genetickou signaturu, která zmizela.

Zdá se, že příchod Evropanů rozbil nejen tradiční domorodé struktury, ale rázovou vlnou ovlivnil i další aspekty zdejších kultur. Současný výklad říká, že když skončil domorodý chov lam – Evropané totiž dlouho nedoceňovali kvality jejich vlny – zmizel i peruánský pastevecký pes. Psi přicházející s kolonisty ze zámoří se s tímto původním plemenem asi nikde nezkřížili, a tak rodové linie těchto pozoruhodných tvorů skončili. Zůstaly jen mumie, melancholické symboly někdejšího přátelství Čiribajců a jejich pasteveckých psů.