Kakadu žlutočečelatý je jedním z druhů velkých bílých kakaduů s typickou žlutou chocholkou. Tento ikonický australský papoušek je oblíbený mezi chovateli jako inteligentní a zábavný společník. Ve své domovině je zároveň druhem, kterému se dobře daří adaptovat na městské prostředí. Ptáci australských lesů se tak v některých regionech stali naplno obyvateli parků a ulic. Například v Sydney je tak běžně můžete vidět, jak hasí žízeň ve fontánách a shánějí jídlo stylem ne nepodobným holubímu. S tím rozdílem, holubi prominou, že kakadu příroda obdařila o poznání kreativnější inteligencí. 

Někteří obyvatelé Sydney se naučili dávat na své popelnice zátěž, aby bránili papouškům v rozhrabování odpadků a dělání nepořádku. Kakaduové na to zareagovali a naučili se na oplátku, jak se této překážky zbavit a k lákavému obsahu popelnice se dostat. Jde přitom o činnost vyžadující několik promyšlených kroků – trpělivě krůček po krůčku odstrkat překážku, uchopit víko popelnice a celé je vyklopit tak, aby zůstala otevřená. Jelikož ale nejde o přirozené ptačí chování, musela se jeho znalost nějak šířit. A právě toto šíření rabovací know-how se podařilo vědcům ve studii podchytit a popsat. 

Jak rabovat popelnice

Vědci zareagovali na sdílení stovek videí a zkušeností občanů z předměstí Sydney, které ukázaly, že znalost je mezi papoušky masově rozšířená. Více, než by odpovídalo tomu, kdyby se každé zvíře individuálně samo naučilo, jak hádanku popelnice rozlousknout. Badatelé proto shromáždili takřka 1400 svědectví ze 478 lokalit na sydneyských předměstích.

Ukázalo se přitom že před rokem 2018 šlo při rabování popelnice o ojedinělé incidenty. Samozřejmě, leccos mohlo zprvu pozornosti lidí unikat, ale je fakt, že jde o tak neobvyklé – a svým způsobem zábavné – chování, že od začátku vzbuzovalo zájem. S rokem 2019 se dá přímo statisticky sledovat, jak se znalost otevírání zatížených popelnic mezi kakaduy šířila. 

Autoři studie proto věří, že rychlé šíření lze připsat tzv. kulturnímu učení se, tedy předávání znalostí mezi zvířaty jednoho společenství. To, že šlo o aktivní učení se od „vynálezců“ techniky dokazuje i to, že vzniklo několik papouščích metod, které se daly geograficky odlišit. Zatímco v severním Sydney ptáci otvírají víko většinou tak, že jej drží a obchází po okraji popelnice (takřka vždy po pravém), ve zbytku města se šířila technika spočívající v máchnutí víkem z místa, případně jeho postrčením zespodu hlavou. Jinými slovy: různí ptačí žáci napodobovali různé učitele s rozdílným přístupem. Podobnost s šířením lidských kulturních vzorců či metod je v tomto případě pozoruhodná.  

Pozorně odkoukávali techniku

V rámci získaných záběrů se pak dařilo identifikovat i několik takových, kde jde pravděpodobně vidět ptáky, jak cíleně pozorují zkušenějšího a jeho postup. Ba dokonce se zdálo, že když se některým papouškům nedařilo, tak je jiní, starší a zkušenější, od popelnice vyhnali a nechali je se jen koukat, jak se to dělá správně. Až 90 procent svědků sledujících chování kakadu tvrdilo, že měli pocit, že ostatní ptáci „otvírače“ pečlivě sledují a čekají, zda se dílo podaří. 

Podobné způsoby učení vědci ve zvířecí říši pozorovali již dříve. Příkladem jsou šimpanzi, kteří se navzájem učí, jak co nejlépe používat nástroje k získání medu divokých včel. Mikrosvět papoušků města Sydney je ale v lecčem unikátní: Dařilo se vystopovat celkem tři ohniska, ze kterých se „kulturní vzorec“ učením šířil. Početnost populace ptáků celý proces zintenzivňuje a zrychluje. Nu, a v neposlední řadě se opět potvrdilo, že inteligenci papoušků nesmíme podceňovat. Ba naopak, že stále dokáže překvapit. Závěry studie tak mohou mít na paměti jak chovatelé, kteří mají doma skupinku kakaduů a učí je nové věci, tak radnice Sydney, až bude vymýšlet nový způsob uzavírání popelnic.