Psi a vlci sdílejí společného předka, který se někdy v hlubinách pravěku stal objektem domestikace. Mezi člověkem a psem pak vzniklo naprosto unikátní pouto, které mírou své mezidruhové symbiózy a porozumění nemá ve zvířecí říši obdoby. Jednou z klíčových vlastností psů je obrovská oddanost "svému" člověku, díky které se psí věrnost stala příslovečnou. Počátky této – v přírodě spíše nezvyklé – schopnosti vytvářet mezidruhová pouta jsou doposud zahalené tajemstvím. Nová studie na vlcích ale přidává kamínek do mozaiky společné evoluce člověka a psa.

Obecně se předpokládá, že základem všeho je to, že psi jsou velmi sociální tvorové. To platí i pro jejich nejbližší žijící příbuzné – vlky šedé. Ovšem to, že psi jsou schopní nahradit svou potřebu smečky lidskou rodinou, se považovalo za specifikum psa domácího, dané jeho dávnou domestikací. Víme, že proces domestikace pozměnil i psí mozek, způsob komunikace a podobně. Způsob myšlení či chování psa se tak v mnoha aspektech od vlčího liší.

Co je příchylnost?

Maďarští vědci zabývající se chováním zvířat se při svém experimentu zaměřili na příchylnost, či přímo míru závislosti, psů k člověku. Aby odhalili její druhovou podmíněnost, prováděli srovnání s vlky. Ti sice byli naučení na své lidské ošetřovatele – proto o nich můžeme mluvit jako o ochočených, chyběl jim ale genetický základ daný tisíci let domestikace, kterou má pes. Výsledky však badatele velmi překvapily – ukázalo se, že mezi psy a vlky není v tomto směru skoro rozdíl.

O jaké příchylnosti je řeč? Jde o komplex behaviorálních projevů, které bychom lidově mohli označit za psí důvěru k lidem. Ta má mnoho projevů, dobře se ale sleduje ve stresových situacích. Jestliže se pes potká s něčím novým a neznámým, co by mohl cítit jako potenciální hrozbu, pak se podle všech měření projevuje mnohem klidněji, pokud je s ním jeho člověk. Je-li pes na takovou situaci sám, má hladinu stresových hormonů mnohem vyšší.

Při experimentu byli psi a vlci přivedeni na neznámé místo a sledovaly se jejich projevy stresu. Pokud s nimi byl jejich majitel či v případě vlků ošetřovatel, byli klidní. Jakmile je opustil i na dobu pár minut, začali být nervózní, kňourat a snažili se vrátit zpět na místo, které znali.

Zároveň ovšem pokud testovaná zvířata do neznámého prostředí přivedl cizí člověk a odešel, hladina stresu nahoru nevystřelila. Zvířata byla obezřetná, ale nebála se tolik. Jinými slovy, to čeho se bála, bylo to, že se najednou nemohou spolehnout na svého člověka, který tam ještě před chvíli byl.

Rozdíly tu přece jen byly

Zásadní je to, že projev stresu byl u psa i vlka stejně silný. To znamená, že i vlk cítil ke svému známému člověku velkou důvěru a měl potřebu, aby tato důvěra byla naplněna. To naznačuje, že schopnost vytvářet hluboké vzájemné vazby s člověkem, které nejčastěji byly otestovány při extrémních situacích, jako nebezpečný lov, byla vlastní už společnému divokému předku psa a vlka.

Samozřejmě, pořád je potřeba zdůraznit, že vlk není pes. Psi k nám mají mnohem blíž – snáze se učí, lépe fungují s lidmi a lépe nám rozumí. V experimentu byli sice použiti "ochočení" vlci, ale takové zvykání mláděte vlka a člověka je mnohem těžší a těžkopádnější, než se psím štěnětem.

Ostatně, sami maďarští vědci si při experimentu také všimli, že pokud byl přítomen neznámý člověk, vlci jej ignorovali a vyhýbali se mu, zatímco psi o něj projevovali živý zájem a jako by si oťukávali, zda ten člověk bude přítel či nikoliv.

Studie tedy pracovala s vlky, její pointa ale míří k pejskům. Ukázalo se, že schopnost důvěřovat lidem a navazovat s nimi úzké vztahy bude zakořeněná mnohem hlouběji ve psích genech, než se na první pohled zdá. To proto, že vlci – evoluční bratranci psů – jsou takových vazeb také schopní. Na druhou stranu se ale psi těmto vazbám učí mnohem snáze, než vlci, jak vědci nezapomněli poznamenat. Divoké psovité šelmy jsou úžasná stvoření hodná obdivu a respektu – nejlepším přítelem člověka ale zůstává pes domácí.