Psychologové a odborníci na chování zvířat z tokijské univerzity provedli sérii experimentů, která navazovala na starší obdobný výzkum psů. V podstatě šlo o to, že kočka sledovala svého člověka, který se marně snažil otevřít krabici. Po stranách seděli dva cizí lidé. Majitel kočky se k jednomu z nich otočil a zjevně ho žádal o pomoc.

V jedné variantě experimentu cizinec skutečně pomohl, v jiné nikoliv a majitel kočky dal na sobě znát frustraci z odmítnutí. Následně se oba cizinci – pomocník/nepomocný a nezúčastněný – otočili ke kočce a oba jí nabídli pamlsek. Vědci pak sledovali reakci. 

Když byl identický experiment opakovaně prováděn se psy, tak tito naši nejlepší přátelé zareagovali vnímavě. Prokazatelně drtivá většina z nich získala odpor k cizinci, který se k jejich člověku zachoval negativně a odmítl mu pomoci. Dávali přednost člověku nezúčastněnému, případně pomocníkovi. Reagovali tedy na emoce, které proběhly mezi jejich člověkem a cizincem.

Kočky ovšem reagovaly obráceně – přesněji nereagovaly vůbec. I když bylo zjevné, že situaci sledují, při přijímání pamlsku naprosto ignorovaly vztah jejich majitele a cizince. 

Nechápou sociální vazby

Právě kontrast mezi kočičí a psí reakcí vědce zaujal. Zjevně se dotkli v psychologii dvou nejoblíbenějších druhů mazlíčků nějaké stránky, která jako by podporovala starý stereotyp o věrných psech a chladných kočkách. Právě takové stereotypy by ale neměly ovlivnit interpretaci výsledků, což odmítli i autoři výzkumu.

Tímto rychlým soudem totiž interpretujeme kočičí i psí chování lidským úhlem pohledu – tedy promítáme do nich lidská vnímání situace, která nemusí být kompatibilní se zvířecím způsobem myšlení. Nejde o to, že by kočky byly jaksi sobecky lhostejné – pravděpodobnější je, že zkrátka nejsou schopné pochopit sociální vazby a očekávání mezi lidmi. Zkrátka v experimentu nechápaly, že cizinec odmítá známému člověku pomoci. 

Ano, existují studie, na než ostatně i nová práce odkazuje, které potvrzují, že kočky nám v důležitých věcech rozumí a jsou na nás naladěné více, než se dříve soudilo. Kupříkladu je potvrzené, že dobře vnímají lidské emoce či že chápou gesto, kdy člověk na něco ukazuje, a tím si žádá nějakou interakci. To mezi zvířaty vůbec není samozřejmost a ukazuje to i na kočkách vliv domestikace a tisíciletí života po lidském boku.

Zároveň existuje jistá disproporce v poznání: o psím myšlení toho víme výrazně více než o tom kočičím. Se psy máme skutečně unikátní vztah a žijeme v nebývale těsné psychologické symbióze. Nemluvě o tom, že pes po svých divokých předcích podědil mnohem větší orientaci na smečku a budování sociálních vazeb než kočka. 

Autoři studie tak předjímají, že budoucí výzkumy mohou dospět k závěru, že kočičí porozumění lidem je v něčem omezenější, než se dnes domníváme. Či přesněji že nás vnímají ve výrazně jiném kontextu než psi. Proto vědci zdůrazňují, že neustále srovnávání psů a koček je tak trochu myšlenková past.

Může přinést podnětné otázky, nemělo by ale vést k hodnocení, kdo z nich je věrnější. Než začneme své kočičí mazlíčky soudit, měli bychom se aspoň nějak pokusit nahlédnout na svět jejich očima. Každopádně platí, že až vám bude příště kočka vrnět v klíně, rozhodně to od ní není nějaká falešná hra, ale skutečný cit.