Dalí je dnes vlastně spíš značka, než jen jméno. Přispívá k tomu kromě kvality jeho díla i to, že malíř – jako správný surrealista – dbal pečlivě o svůj výstřední vzhled a pověst. Dokonce natolik, že prý jak fanoušky jeho umění, tak kritiky až rozčilovalo, že se věnuje víc veřejné pozornosti jeho excentrismu, než dílu samotnému.

Kromě typického kníru a divokých historek spojených s jeho životem se k němu pojí také další výstřednost: jeho oblíbený zvířecí mazlíček.

Mravenečník a ocelot 

Dlouho se tradovalo, že chová doma namísto psa mravenečníka. V roce 1969 byl totiž vyfocen, jak mravenečníka venčí v ulicích Paříže. Šlo ale o zvíře zapůjčené čistě pro tuhle procházku, která měla zase trochu přilákat pozornost.

Nicméně i jeho skutečný, dlouholetý mazlíček nebyl úplně běžným zvířetem: šlo totiž o ocelota. Tato kočkovitá šelma je tvarem těla i velikostí velmi podobná kočce, honosí se ale pestrým kožichem jako vypůjčeným od leoparda či jaguára. Jde o nočního lovce, který se vyznačuje značnou mrštností a relativně vyšší mírou agresivity v boji.

Dalí získal svého ocelota jménem Babou někdy na začátku 60. let – prý přímo od hlavy kolumbijského státu, ale Dalího tvrzení je třeba brát s rezervou. S onou krásnou kočkou k sobě prý velmi přilnuli a Dalí ji vodil všude s sebou.

Přepychový život u slavného malíře

Obraz Dalího s Babou na vodítku (byla známá i svým drahými kameny vykládaným obojkem) dominuje v 60. letech fotografiím zachycujícím mistra. K ocelotu se vázalo i několik anekdot, obzvlášť oblíbená byla prý ta, že s Babou Dalí způsobil menší paniku v newyorské restauraci. Hosté se domnívali, že jde o nějaký druh pantera a že jsou ve smrtelném nebezpečí. Dalí prý tenkrát uklidňoval ty nejvíce vyděšené, že je to obyčejná domácí kočka, kterou on pomaloval v duchu tehdy moderního op-art designu.

Ocelot Babou žil u Dalího v přepychu, přesto existují jisté pochyby, zda jeho chov nebyla od velkého surrealisty zase jen další povrchní výstřednost. Ostatně jeho přítel Carlos Lozano si zapsal: "Nejsem si jistý, zda je ona šelma, izolovaná od svého přirozeného prostředí, doopravdy šťastná. Usmát jsem ho viděl jen jednou, to když utekl a rozehnal hosty restaurace Meurice, kvílející jako krysy."

Těžko říci, zda je to skutečná kritika Dalího či jen satyra na jeho kritiku, ale usmívající se ocelot je trochu děsivá představa.

Neví se, kdy přesně Babou zemřel, ale stárnoucího Dalího doprovázel vskutku vytrvale. Snad je něco na tom, že by ocelot byl šťastnější v divoké přírodě. Na druhou stranu se zdá, že všem výstředním výstřelkům navzdory, Dalího vztah k "malému leopardovi" byl upřímný. Všemu navzdory bychom ale ocelota jako mazlíčka asi nedoporučovali. Pokud tedy nejste mistr surrealista.