Schopnost vnímat magnetické pole a jeho změny – neboli tzv. magnetorecepce – je vlastní mnoha zvířecím druhům. Za nejtypičtější příklady jsou obvykle považováni někteří ptáci (především holubi), velryby či delfíni. Pes dlouho nebyl v této souvislosti skloňován, ostatně dominantě se tito naši přátelé orientují dle čichu.

Nicméně pozornost už nějakou dobu poutala schopnost šlechtěných loveckých psů vyhledat kořist a pak se v často nepřehledném terénu vrátit zpět k pánovi. Nemluvě o příbězích psů, kteří procestovali obrovské vzdálenosti, jen aby se vrátili domů.

V posledních letech se objevilo několik studií, které naznačovaly, že psi skutečně vnímají magnetické pole země, respektive jeho změny. Trochu zvláštně působil před pár lety výzkum stejného badatelského týmu z České zemědělské univerzity, který přišel s poznatkem, že v případě poklidného magnetického pole volí psi při kálení severojižní postavení těla. Na první pohled možná bizarní výzkum ale tehdy přesvědčivě ukázal, že pes domácí skutečně na magnetické pole reaguje. Teď šel výzkum dál a ověřil i aktivní, praktické využívání magnetorecepce.

Putování po severojižní ose

Badatelský tým v letech 2014–2017 vybavil GPS majáčkem 27 loveckých psů deseti různých plemen. Psi pak byli ponecháni, aby se navolno pohybovali v zalesněných lokalitách a dle svého uvážení se po chvílích zkoumání vrátili ke svým lidem. Celkem proběhlo na 622 podobných experimentů v 62 místech po celém Česku, výpravy obvykle trvaly 30 až 90 minut.

Při vytvoření map pohybu na základě GPS dat se ukázalo, že asi ve dvou třetinách případů se psi vraceli pomocí "sebestopování". Použili tedy orientační metodu, kdy pro návrat sledovali vlastní pachovou stopu. Při 223 cestách ale hledali cestu novou, a použili tak metodu nazvanou badateli "objevitelská".

Při detailní analýze se ukázalo, že drtivá většina objevitelského hledání cesty zpět začala krátkým putováním odpovídajícím přesně severojižní magnetické ose země. Tento začátek nazvali vědci "kompasovým během" a docházelo k němu vždy shodně bez ohledu na to, kterým směrem se pes nakonec při hledání svého pána vydal.

Zdá se, že tento úsek cesty psům sloužil k tomu, aby si zkorigovali mentální mapu krajiny, kterou předtím procházeli, s jakýmsi vnitřním kompasem. Jinými slovy: aby si pomocí magnetorecepce uvědomili v jakém směru se nachází původní výchozí bod.

Rychleji než po vlastní stopě

Badatelé byli z výsledků experimentů nadšení. Protože chování se nijak nelišilo podle věku či velikosti psa a protože hustý lesní porost bránil vizuální orientaci, je jediným možným závěrem, že psi se opravdu řídili podle svého "vnitřního kompasu" reagujícího na magnetické pole Země.

Nejen, že se dokázali vrátit na vzdálenost několika kilometrů v terénu, kde by si člověk bez mapy a buzoly jen těžko poradil. Jejich prostorová orientace bylo dokonce natolik přesná, že se ve většině případů vraceli rychleji a efektivněji, než by jim to umožňovalo stopování vlastní pachové stopy.

Psy tedy můžeme směle zařadit po bok tvorů, kteří vnímají magnetické pole a aktivně jej využívají. Samozřejmě, průkaznější by bylo podchytit širší škálu psích plemen, je ale pravda, že mnohá z nich nemají ani zdaleka takové pnutí ke zkoumání krajiny, jako plemena lovecká. I tak jde ale o převratný výzkum, který posouvá poznání našich nejlepších přátel poměrně nečekaným směrem.