I když se kočky se rodí s modrýma očima prakticky všechny, jen u malé části jejich populace ale zůstane tato barva zachována. S tím jak rostou, produkuje jejich tělo barvivo melanin, které ovlivňuje nejen pigmentaci, ale i oči. Pokud ale kočka netvoří melaninu dostatek, modré oči jí zůstanou zachovány. Když dopředu prozradíme, že pro některá plemena jsou takové oči typické, tak se dá odvodit, že otázka melaninu je tedy založena na genetických dispozicích.

Asi největší jistota, že bude kočka mít modré oči i v dospělosti je u těch plemen, které mají „špičaté“ zbarvení. Jsou tedy bílé, pouze jejich periferie těla (končetiny, maska tváře) jsou tmavé. Něco jiného jsou ale kočky sněhobílé – v takovém případě jde obvykle o mutaci, kdy tělo melanin takřka neprodukuje. Celé bílé kočky byly vždy ceněné jako urozenější, kvůli komplikované genetice je ale u nich vyšší procento výskytu hluchoty.

Lidový výklad dokonce někdy mylně říká, že všechny bílé kočky jsou hluché, případně že příznakem hluchoty jsou právě modré oči. To je ale omyl daný zjednodušením, ačkoliv snad můžeme říci, že běloskvoucí, modrooké kočky mají statisticky vyšší pravděpodobnost, že budou neslyšící (asi 40 % populace). Samotné oči to ovšem nezpůsobují. Ještě dodejme, že ne každá bílá kočka musí mít nutně oči čistě modré. Zmiňovaná plemena se „špičatým“ zabarvením ale mají modré oči v podstatě vždy. 

Plemena s modrýma očima

Pokud by chovatel opravdu toužil po modrooké krásce a chtěl se přidržet čistokrevných plemen, po jakých by měl sáhnout? Dobrým příkladem jsou například notoricky známé kočky siamské, případně jim podobné kočky balinéské, tedy plemena, která si drží pověst jistých aristokratek. Velmi typickou modrookou kočkou je také birma, která si pro svou hravou a láskyplnou povahu získává v posledních letech stále větší oblibu. Podobná charakteristika platí i pro plemeno ragdoll, chováním ne nepodobné v některých ohledech psům, u něhož se modré oči vyskytují takřka vždy.

Máme také plemena, která mohou mít různou barvu, v bílé mutaci jsou ale oceňována nejvíce – například turecká angora či velmi dobře známá kočka perská. U těch je zárukou modrých očí bílá srst, u jiných zbarvení bývají oči jiné. Zde jsme ale už u příkladu plemen, kde bílá srst znamená vyšší riziko hluchoty. Ještě dodejme, že odstíny modré se podle míry melaninu mohou někdy velmi lišit a tak i u plemen, která považujeme za čistě modrooká, kolísá zbarvení očí od safírové po skoro zelenou.

Na závěr je možná na místě malé skeptické zamyšlení. Honba za modrýma očima nemusí být vždy pozitivní. Šlechtění kočičích plemen reaguje na poptávku a pokud se nějaký rys stává oblíbeným či módním, chovatelé na to reagují selektivním křížením. U psích plemen známe příklady „přešlechtění“, kdy plemeno přestává být životaschopné. Ostatně zde zmiňovaná perská kočka je podobným příkladem, neboť její plochý nos – rys žádaný a prohlubovaný – může v extrémních případech snižovat kvalitu života zvířete.

Nakonec i to, že u bílých koček je vyšší nebezpečí poruch sluchu, je také dáno selektivním křížením. Za normálních okolností by byla kočka s podezřením na dědičnou hluchotu z chovu vyřazena, bílý kožíšek je ale příliš ceněný, než aby se nešířil v dalších generacích. Až na pár výjimek, které jsou bezpečně modrooké tak stojí za to sledovat u kočičích mazlíčků i jiné kvality. Ukazuje se navíc, že různí kočičí kříženci, zkrátka typičtí venkovští „mourci“, mívají často bohatší genom, a proto i menší výskyt různých chorob. Na druhou stranu je ale potřeba přiznat jedno: kdo se dlouze zadívá do modrých kočičích očí, ten se nimi snadno nechá očarovat.