Ještě před asi třiceti lety se mělo vesměs za to, že nemá moc smysl studovat psy co do biologických pochodů pro srovnání s lidmi. Jde přeci o „umělý“ druh, který člověk zformoval domestikací a navíc o psovitou šelmu, která je nám druhově velmi vzdálená. Lépe se pracuje například s laboratorními myšmi, které poskytnou obecný rámec tělesných procesů – například stárnutí buněk. Nic ale nemůže být vzdálenější pravdě. Přirozeným biotopem psů je už po tisíciletí lidská civilizace a je to právě život v lidském společenství, které formuje jejich evoluci – tak jako formuje vývoj člověka.
Na konci 20. století tak vědci začali poukazovat na to, že psi spolu s lidmi trpí civilizačními chorobami, které by jim „v divočině“ nehrozily: obezita, deprese, záchvaty úzkosti. To je dobře vidět na procesu stárnutí, který se v některých projevech může u psů podobat tomu lidskému. To proto, že pes stárne po tom, co byl celý život vystaven stejným společenským i environmentálním podmínkám jako člověk.
Výborným příkladem je rozvoj stařecké demence – ta se u psů objevuje ve formě velmi podobné Alzheimerově chorobě. U našich příbuzných primátů je přitom velmi vzácná, u laboratorních myší se nedá vůbec studovat, protože u nich zkrátka neexistuje. Obzvlášť v posledních letech se tak ze psů stalo jedno z nejdůležitějších zvířat v různých výzkumech a vědeckých projektech.
Nemluvíme přitom o pokusech, ale o sledování tělesných pochodů jako takových. Moderní propojená společnost navíc umožňuje zapojit do studií stovky a tisíce dobrovolníků a jejich mazlíčků, což poskytuje mnohem větší vzorek, než laboratorní zvířata.
Dvacet tisíc psů
V nedávné době se tak sešlo hned několik velkých projektů studujících psí stárnutí, respektive sdružující více studií pod jednou střechou. Jeden z největších vedou v rámci celoevropské spolupráce etologové z Univerzity Eötvöse Loránda v Budapešti. Řada dosavadních závěrů tak pochází od nich. Zároveň ale například v USA v roce 2019 začal ještě ambicióznější projekt, který chce stárnoucí psy sledovat celých deset let.
Maďarští vědci sbírali v rámci projektu EVOLOR data celoevropsky o 20 tisících psech. Zároveň dělali dílčí studie týkající se konkrétních otázek. Tak například několik let sledovali změny chování a psychiky na vzorku 217 border kolií.
Závěry překvapivě korelovaly se změnami, které jsou při stárnutí patrné u lidí. Vlastnosti, které byly označené za stálé (tedy součást psí osobnosti), se s věkem měnily jen málo. Například psi, u kterých evidovali jejich majitelé, že byli už jako štěňata velmi aktivní, si vyšší životní energii drželi i po celou dobu experimentu, kdy se jejich střední věk pomalu překlápěl směrem ke stáří.
Přiběhnou, ale musí mít důvod
Zároveň ale existuje skupina vlastností, které se s věkem mění u psů velmi podobně jako u lidí. Například zvědavost: zatímco mladí pejsci nadšeně zkoumají každý nový podnět, u většiny stárnoucích a starých bylo vidět pokles zájmu o novinky a řešení úkolů, za to více vyhledávali známé a stabilní prostředí, návyky, procházky a podobně.
Často se také u starých psů opakoval trochu vtipný povahový rys – na přivolání někteří z nich už skoro nereagovali nebo jen minimálně. Jakmile ale slyšeli jídlo, přiběhli okamžitě. Zároveň ale pořád dávali pánovi najevo svou náklonnost a přátelství. Jen už neměli takovou potřebu za každou cenu a okamžitě splnit příkazy a volání, ačkoliv - podle reakce na jídlo – vnímali velmi dobře. Z hlediska psychologického tak jako by psí mozek procházel podobným vývojem, jako ten lidský.
Vědci se ale pohybovali i na úrovni genů a molekulární biologie. Při tom mohli sledovat změny genů i na mozku a popsat, kterak se psi a jejich kognitivní schopnosti s věkem mění. Výsledky jsou zatím předběžné a bude z nich vycházet ještě řada vědeckých studií. Podle autorů výzkumu ale opakovaně narážely na vzorce shodné se znalostmi o lidském stárnutí.
Zdravější stárnutí
Kupříkladu u psů, kteří měli prokazatelně celý život dostatek pohybu a spánku spolu s kvalitní stravou, postupovala degenerace mozkových buněk pozvolněji než u těch, kterým něco z toho chybělo. Také staří psi, kteří si udržovali aktivitu a zájem o podněty do vysokého věku, stárli „zdravěji“ – bez většího výskytu neurodegenerativních onemocnění a rychlého odcházení rozumových schopností.
Samozřejmě jde o statistiky. Vždycky je malá šance, že navzdory zdravému životu a aktivnímu stáří začne tvor – člověk či pes – chřadnout rychleji, než bychom si přáli. Jisté potvrzení alespoň vyšší pravděpodobnosti na zdravé stáří se ale u psů sledovat dalo.
Ještě dodejme, že se vědci dotkli i otázek dlouhověkosti, to si ale vyžádá ještě rozsáhlý další výzkum. Měli totiž možnost geneticky prozkoumat dvojici „metuzalémských psů“, jak jim říkali – tedy těch, kteří se dožili 22 a 27 let. To je mnohem více, než průměrný věk 10–13 roků. Ukázalo se, že tito staříci měli v genomu na 80 tisíc nových mutací oproti ostatním běžně stárnoucím psům. Žádný velký závěr toto zjištění nenabízí, naznačuje ale, že průzkum podobných genových změn může odhalit i tajemství dlouhověkosti.
Podobných výzkumů běží paralelně několik a i zatím publikované výsledky od různých týmů jsou jenom kamínky větší mozaiky. Pointa je ale v tom, že se víc a víc ukazuje, že psi – díky našemu unikátnímu, mnoho tisíciletí trvajícímu partnerství – nám toho mohou o nás a našem stáří říci mnohem víc, než se dříve soudilo. A neděláme to jen sobecky pro sebe, závěry řešící mechanismy rozvoje stařecké demence totiž mohou pomoci k poklidnému stáří nejen lidem, ale i našim psům. Koneckonců jsou psi naši nejlepší přátelé, a tak lze různé studie stárnutí lidí i psů shrnout: jsme v tom spolu.
Vstoupit do diskuze (0)