Pravá je dobrá, levá špatná. Výše znamená lépe, níže hůře. Vysoké tóny značí něco malého a neškodného, hluboké cosi velkého a nebezpečného. Světlo je synonymem dobra, tma zla. A všechny tyto vlastnosti si navíc odpovídají – vyšší tóny odpovídají něčemu vysokému, pravému, dobrému a světlému, nižší tóny naopak.

Tyto závislosti, které stále nedokážeme bez výjimky vysvětlit, představují jeden z podivných rysů lidské psychiky. A nový výzkum ukazuje, že je s námi sdílejí naši nejbližší evoluční souputníci – psi.

Není náhodou, že andělské kůry zpívají líbezné písně vysoko na nebi za svitu slunce, zatímco čerti bouří pod zemí v temném pekle. Lidská kultura překypuje domnělými závislostmi vlastností okolního světa, které vyplývají z našeho nevědomí a které si ani neuvědomujeme.

Jak navíc ukazují antropologické výzkumy, tyto domnělé závislosti spolu na rozdíl od pojmenování barev nebo třeba uspořádání rodin sdílí prakticky všechny lidské společnosti. Proč tomu ale tak je?

V některých případech nalezneme prosté vysvětlení. Souvislost mezi výškou tónu, velikostí a nebezpečím patrně pramení z toho, že větší zvířata zpravidla vydávají hlubší zvuky a představují větší ohrožení než zvířata malá.

Hlubší zvuky se lépe šíří zemí, čemuž odpovídá poznatek, že lidské uši svrchu vnímají lépe vyšší, zatímco zdola nižší tóny. Při zásahu navíc vydávají velké objekty, jako například vykotlané stromy, daleko hlubší zvuky než objekty malé.

Výše položené objekty můžeme spojovat se světlem proto, že nahoře bývá méně stínů. Pravá může být vnímaná jako dobrá z důvodu, že většina lidí jsou praváci. A tma nás může děsit proto, že jsme denními tvory a v noci našim zvířecím předkům nezbývalo než se skrývat.

Klíč je v mozku

Jiné domnělé závislosti jsou ale opravdu podivné. Proč bychom k sobě například měli řadit světlé objekty a vysoké tóny? Občas můžeme podobné záhady vysvětlit kulturně – některé jazyky například pro oba jevy používají stejná nebo podobná slova.

To ale neplatí vždy. Řadu z těchto "předsudků" o souvislostech různých vlastností navíc projevují děti ještě předtím, než se naučí mluvit.

Pravděpodobnější se proto zdají vysvětlení vyplývající z organizace mozku. Možná k sobě mají mozkové dráhy určitých počitků tak blízko, že v myslích podobnými způsoby splývají. Představitelná je i možnost, že v mysli splývají počitky vnímané kladně a počitky vnímané záporně.

Podle dostupných důkazů tedy vnímané nesamozřejmé souvislosti mezi různými vlastnostmi nepředstavují kulturní záležitost, ale spíše důsledek uspořádání okolního světa, nebo lidského mozku a mysli.

Mají ale podobné "předsudky" i zvířata? Na to se těžko odpovídá. Z několika experimentů však vyplývá, že by s námi naše zvláštnosti mohli sdílet přinejmenším lidoopi. Šimpanzi kupříkladu v laboratoři přiřazovali světlejším objektům vyšší tóny a v přírodě spojovali výšku tónu s velikostí stromů. A co ostatní savci?

Psi jako lidé

Skupina britských badatelů se pokusila ověřit, zda si různé počitky podobným způsobem nespojují také psi. Ověřovali hypotézu, že psi, podobně jako lidé, spojují vyšší tóny s výše položenými objekty.

Vědci nejprve sezvali 101 psů a jejich páníčků. Psy usadili v experimentální místnosti a promítli jim několik krátkých animací. V nich nahoru a dolu pomalu skákal modrý míč.

Jednu polovinu případů animaci doprovázel stoupající a klesající tón, zatímco druhou tón, který nejprve klesal a potom stoupal.

Pokud by na tom psi byli jako lidé, přednostně by měli věnovat pozornost animacím, ve kterých stoupání míče doprovází stoupání tónu. Pokud by psi podobné souvislosti nepředpokládali, měli by věnovat stejnou (ne)pozornost všem animacím.

Ve výsledku mohli vědci použít data z 64 pokusů od 45 psů. Statistická analýza ukázala, že psi věnovali více pozornosti těm animacím, ve kterých míč stoupal a klesal spolu s tónem. Prokazatelně méně času věnovali sledování animací, kde tón klesal nebo stoupal opačně.

Tyto výsledky vyvrací hypotézu, že by za neobvyklým mentálním spojením fyzické výšky objektů a výšky tónů stály pouze jazykové vlivy. Psi sice rozumí jednoduchým příkazům, rozhodně ale nevládnou dokonalou znalostí jazyka.

Dnes cvokař nedorazil. Musel zajít k psychoanalytikovi... I cvokař potřebuje občas cvokaře | zdroj: Profimedia

Otázkou však zůstává, zda se psi nemohli naučit spojovat vyšší objekty s vyššími tóny z toho důvodu, že podobným stylem nevědomky mění hlas při zmiňování různě položených objektů jejich páníčci. Tuto možnost vědci nemohli podpořit ani vyvrátit.

Čekáme na dalším výzkumy

Nejpravděpodobnější vysvětlení jsou však biologická. První možností je, že nízké zvuky přichází přednostně zespoda, zatímco vysoké shora.

Vyloučit ale nemůžeme ani to, že psi a lidé ve svém mozku sdílí stejné starobylé okruhy a z nich vyplývající předpoklady o souvislostech různých vlastností.  

Ostatní faktory, jako například zdůrazňování vysoko položených objektů vyšším hlasem, potom mohou tento sdílený rys psychiky ještě zvýraznit. Zda má k pravdě blíž první, nebo druhá možnost ale pomůže rozlišit až další výzkum zaměřený například na různě staré nebo různě zkušené psy.

Zdroj: Korzeniowska AT, Root-Gutteridge H, Simner J & Reby D (2019): Audio–visual crossmodal correspondences in domestic dogs (Canis familiaris). Biology letters, 15.