Rozdíl mezi králíkem a zajícem je patrný na první pohled, evoluční cesty těchto příbuzných zvířat se rozešly už dávno. Naproti tomu domácí králík byl z toho divokého domestikován v podstatě před pár staletími, a proto se na první pohled navzájem příliš neliší. O co menší jsou ale mezi nimi rozdíly anatomické, o to větší jsou v chování. Stojí za to na ně upozornit, protože dobře ukazují to, co vlastně definuje domácího králíka.

S divokým králíkem evropským se běžně setkáme i v naší přírodě. Často se stává, že se lidé při setkání s ním domnívají, že jde o ztraceného mazlíčka. Tak moc jsou od domácích králíků k nerozeznání. Pokud samozřejmě mluvíme o menších hospodářských plemenech a mazlíčcích, ekvivalent desetikilového belgického obra v přírodě nepotkáte.

Jediným skutečně na první pohled viditelným biologickým rozdílem je barva srsti - zatímco divocí králíci jsou takřka výhradně zbarvení přírodní “zaječí” hnědou, domácí ušáci mají za pár staletí šlechtění širokou paletu barev a kreseb.

Domácí pohodičku a hraní si divoký králík dovolit nemůže. | zdroj: Pixabay

Mnohem nápadnější jsou rozdíly v chování, zdraví a v životním stylu. Divoký králík se dožívá průměrně asi 2-4 let. Opečovávaný, zdravý mazlíček může žít i 14 roků. V přírodě jsou králíci kořistí celého zástupu větších či menších predátorů. Kvůli tomu mají neuvěřitelně zbytnělé únikové reflexy. V podstatě najdete jen málo neurotičtějších zvířat, která by tak jako králík při každém zašustění čekala, že přišla jejich hodinka.

Divokým tvorům se takové chování vyplatí, u mazlíčka bychom ho ale asi neocenili. I domácí králík si zachovává jistý stupeň opatrnosti, šlechtění ji ale do značné míry odbouralo. Náhlé pohyby nebo nečekaný hluk vyděsí i mazlíčka, je-li ale odchovaný s láskou, má ke svým lidem důvěru a po překonání instinktu se přijde zase pomazlit. To je něco, co divoký králík zkrátka nedokáže. Pokud bychom adoptovali jejich mládě, může být vůči lidem méně plaché, mazlivý kamarád z něj ale asi nikdy nebude.

Vlastně je zajímavé, jak moc v tomto směru kontrastuje divoký králík s domácím. Chovatelé ušatých mazlíčků by totiž jistě potvrdili, že jen málokterý tvor má tak širokou škálu hravosti a mazlivosti, jako právě králík.

To se navíc pojí s jistou roztomilou pohodlností - domácí králíci dokáží prospat půl dne, mají svoje oblíbená místečka pro lenošení a odpočívající králík doslova vyzařuje klid a pohodu. Oproti tomu v přírodě králík spí v kuse sotva dvacet minut a takřka neupadá do hlubokého spánku.

  zdroj: Pixabay

Rozdíly jsou i ve stravovacích návycích. Domácí králík potřebuje mít neustále přístup k senu a vodě, divoký králík se zase pase hlavně na čerstvé trávě a na kůře, doplněné o další plodiny.

Domestikace změnila králíky natolik, že jsou na lidech existenčně závislí: vypuštění mazlíčka do přírody není dar milosti, ale v podstatě rozsudek smrti. Domácí králík už se nedokáže ve volné přírodě ani správně nažrat. Třebaže umí hrabat, tak funkční noru stejně nepostaví a i když má v sobě jistou opatrnost, stejně jsou jeho reflexy pro přežití nedostatečné.

Domestikace tak sice neproměnila králíky k nepoznání anatomicky, ale úplně změnila jejich chování a životní styl. Dnešní domácí králíček, obzvlášť je-li chován jako mazlíček, dostal možnost rozvinout svou inteligenci, hravost a přítulnost do podoby, jakou by nelítostná příroda zvířeti-kořisti nikdy neumožnila.

Ve smutném kontrastu tak stojí dva blízce příbuzné zvířecí druhy, z nichž jeden je uzlíčkem nervů a pochoutkou kde čeho, zatímco druhý se coby mazlíček projevuje chováním, které jako by si jednou vypůjčil od veselých psů, jindy od lenošících koček.