Příběh "nejdelší honičky v historii karikatur" se zrodil v roce 1948 z pera režiséra Chucka Jonese a scenáristy Michaela Malteseho a od té doby se už desítky let kojot marně snaží svou kořist ulovit. Většinou při tom přijde k úhoně a pták se mu za to svým legendárním "mik mik" poťouchle vysměje. Tolik k jednomu z nejznámějších animáků. Jak je to ale ve skutečnosti?

Prvně by se slušelo říct, že pod anglickým souhrnným jménem roadrunner se skrývají kukačka kohoutí a kukačka zemní. Obě obývají pouštní a stepní oblasti na jihozápadě Spojených států a na severu Mexika, nelétají a skutečně dokážou běhat záviděníhodnou rychlostí. Dokážou pelášit rychlostí 30 km/h a když je potřeba, zvládnou na kratší trase vyvinout rychlost až 42 km/h. Obvykle je to při lovu kořisti, tedy hmyzu, ještěrek, pavouků a rychlost se jim hodí zejména při lovu chřestýšů.

Kukačky jsou skutečně častou kořistí kojotů (ale i mývalů a jestřábů). Už z toho se dá odvodit, že to s tou nepolapitelností nebude ve skutečnosti tak žhavé. V reálném světě jsou kojoti výrazně rychlejší, a tak nemají s lovem kukaček pražádný problém.

Podle studie Oregonské státní univerzity, kterou v roce 1976 zveřejnil magazín Northwest Science, dokážou kojoti, kteří přišli vinou zranění o jednu končetinu, běžet rychlostí až 40 km/h. Zdraví kojoti dokonce zvládají bez mrknutí oka zhruba 50 km/h. Takže pokud bude mít kojot o kukaččí kořist skutečně zájem, snaha ulovit ji určitě nebude tak marná jako v legendární grotesce.

Mimochodem, americké kukačky ve skutečnosti zvuk "mik mik" nevydávají…