Kočky byly oblíbeným zvířetem vikinské bohyně plodnosti, lásky a štěstěny Freyji. Kočky, přesněji Skogkatt (plemeno norské lesní kočky), táhnou její vozík a sama Freyja jako by měla jisté kočičí kvality. Byla sice bohyní štěstěny v lásce i v boji, byla ale nečitelná a nevyzpytatelná – tak jako štěstěna, tak jako kočky. Podle některých zdrojů mimochodem existovalo severské přísloví, které říkalo, že když je v den svatby dobré počasí, nevěsta dobře nakrmila kočky.

Zároveň byl sakrální vztah Vikingů ke kočkám jaksi ambivalentní. Na jednu stranu k nim chovali jistou úctu, na druhou stranu víme ze ság a podobných textů, že je i zabíjeli a používali jejich kožešiny. Přesto však zabití kočky mohlo být zdrojem neštěstí. Zdá se, že kočky mohly symbolizovat duchovní sílu, která vedla hadačky – volvy – při jejich čarování a věštění do nadpozemských sfér.

Kočky se objevují i v dalších mýtech a ságách, důležitou roli ale hrály i v praktickém životě. Byly ctěny jako dobří pomocníci v boji s hlodavci, a to nejen v domech, ale i na lodích. Vikingové by možná nebyli tak úspěšní mořeplavci, kdyby neměli tak mocné hlídače zásob na svých drakkarech. Máme k dispozici archeologické nálezy, které ukazují, že kočky se se Seveřany plavily až do Grónska.

Přitom na daleký sever původně samy na lodích připluly. Do Skandinávie se nepochybně dostaly dálkovým obchodem, možná už v předvikinské době železné, snad původně skrze fénické či římské obchodníky. Na jedné vikinské lokalitě (8.–11. stol. n. l.) se podařilo najít shodu mezi DNA zde nalezených koček a DNA koček egyptských.

Když si zkrátka představíme mocného vikinského jarla, jak sedí ve své dlouhé hale, hledí do ohně, mocný meč – sekač hlav – po boku a obklopen hřmotnými válečníky a zlatem z anglických klášterů hladí malou kočičku v klíně, nemusíme být ve skutečnosti daleko od pravdy.