Kočky si pamatují jména jiných koček, naznačuje nová studie

17. 5. 2022 – 10:02

Ilustrační snímek | zdroj: Pixabay

Ačkoliv se kočičích mazlíčků stále drží pověst tvorů, kteří na ostatní hledí tak trochu s odstupem a z patra, dnes už víme, že tomu tak vůbec není. Studie z posledních let ukázaly, že kočky s člověkem dovedou složitě komunikovat, cítí k nám silné pouto, a dokonce i poznávají vlastní jméno. Nová práce japonských vědců, publikovaná v magazínu Scientific Reports, ale naznačuje, že kočičí vnímání komunikace je ještě mnohem hlubší. Zdá se totiž, že dovedou rozpoznat i jména jiných koček.

Ano, schopnost rozpoznat své jméno máme obvykle spojenou se psy. Že to dovedou i kočky – ačkoliv jejich reakce na volání je od té psí diametrálně odlišná – se už také ví nějakou dobu. Poznatky o tom, že dokáží identifikovat i jména svých kočičích kolegyň, jsou ale nové. Ba co víc, je dost dobře možné, že kočičí mazlíčci rozpoznají i jména lidí, se kterými žijí. To zní na první pohled skoro až divně: “kočka zná mé jméno”. Na druhou stranu víme, že psi se dokáží při intenzivním výcviku naučit slovní pojmenování stovek různých předmětů. Tak proč podceňovat zrovna kočky?

Nový výzkum vedla se svým týmem Saho Takagi z univerzity v Azabu v Tokyu. Zaměřovali se na sledování koček žijících buď v domácnostech s více stejnými mazlíčky, nebo v tzv. kočičích kavárnách. Ty jsou v Japonsku mimořádně populární a možná stojí za to pro kontext výzkumu dodat, že kočky se celkově v zemi těší obrovské oblibě.

Vědci v sérii testů ukazovali kočkám obrázek jiné, známé kočky. Počítač při tom přehrál nahrávku hlasu chovatele, který buď říkal jméno zobrazené kočky nebo jméno neznámé. V řeči výzkumu byla zobrazena modelová kočka v možné kombinaci souhlasné či nesouhlasné zvukové stopy. Badatelé při tom dokázali sledovat a statisticky popsat, že kočka při nesouhlasné kombinaci zůstala na obrazovku hledět znatelně déle než při souhlasu. Jako by zvažovala slyšený omyl – tedy zda zvíře na obrázku je skutečně jí známá kočka.

Učení odposlechem

Tuto reakci ale měly pouze mazlíčci z domácností. Kočky z kaváren takovou analýzu situace vůbec neprováděly. To by mohlo naznačovat, že v prostředí, kde se koček pohybuje hodně, a navíc neexistuje silná vazba na konkrétního člověka, nevzniká tak silný vztah ke jménu ostatních „kolegyň“, respektive že kočky k sobě v kavárnách nemají tak blízko.

Různé varianty testu pak znovu a znovu naznačovaly, že kočky pravděpodobně při poslechu známého jména očekávají s ním spojenou tvář – a jsou zmatené, pokud shoda nenastane. Další test pak tyto předpoklady dále podtrhnul. Při něm se namísto tváře kočky zobrazoval obličej známého člověka, opět ve variantách se správným či špatným jménem.

Kočky z málo početných domácností jména neřešily. U zvířat z velkých rodin ale byly reakce stejné, jako u předchozího experimentu se známými kočkami, tedy zmatení, pokud jméno nesedělo k obličeji. Zdá se, že v početných domácnostech měly kočky možnost často poslouchat, jak se lidé oslovují a podle toho se učily.

Podle závěrů studie se tedy kočky dovedou učit odposlechem a častým opakováním, pokud k tomu mají příležitost. Je to stejný mechanismus, jakým se zvíře naučí reagovat na své jméno. Ovšem obohacený o prvek asociace jména s cizím tvorem. Pokud se práce neplete, pak je to další doklad toho, že rozhodně nesmíme podceňovat kočičí kognitivní schopnosti.

Ano, sami autoři studie si jsou vědomi zásadní slabiny celého výzkumu: příliš malý vzorek respondentů. Experimentů se účastnilo několik desítek koček, a tak je práce hlavně dílčím střípkem než převratným poznáním platným s jistotou pro všechny kočky. Na druhou stranu, chovatelé těchto elegantních šelmiček budou možná souhlasit, že není tak překvapivé zjištění, že kočky nás pozorně poslouchají, i když se tváří, že ne. Poslouchají a učí se.