Psi a kočky nestojí ve věčné opozici jen v pohádkách a v souboji o nejpopulárnější domácí zvíře. Poměrně dost se liší i tím, jak se s námi snaží komunikovat. Zatímco psi jsou výrazně kontaktnější a orientovanější na zvukové projevy, kočky preferují subtilnější řeč těla. Ano, naučily se kvůli nám mňoukat, ale primární metoda komunikace to pro ně není. To, že jsou kočky o něco hůře čitelné než psi, je možná dáno tím, že s hafany sdílíme řádově mnohem delší společnou evoluci, cca 30 000 let oproti asi 8 000 rokům trvající kočičí domestikaci.

Mezi chovateli se ale už dlouho tradoval zkušenostmi potvrzovaný poznatek, že spokojené kočky – snad jako ekvivalent úsměvu – při pohledu na své lidi zvláštním způsobem přivírají oči a pomalu mrkají. Mnoho milovníků koček navíc zažilo to, že kočičí "pomalý mrk" byl reakcí na stejné lidské chování.

Jako úsměv úsměvu

Nová studie týmu doktorky Tasmin Humphreyové, odbornice na zvířecí chování z university v Sussexu, představila dva experimenty, které se pokusily tuto řeč těla prozkoumat odborněji. První z nich zkoumal skupiny 21 koček ze 14 domácností. Odehrával se přímo v domovech, kde to kočky znaly a kde se cítily uvolněně a komfortně. Majitelé podle pokynů vědců seděli asi metr od koček a kdykoliv se na ně zvíře přímo podívalo, pak po kočičím způsobu pomalu mrkali. Následný rozbor kamerových záznamů ukázal, že v drtivé většině případů – bez ohledu na věk či pohlaví – začaly kočky po chvíli reagovat stejně. Jako když na úsměv odpovíte úsměvem.

Aby se role pomalého mrkání potvrdila, byl proveden druhý experiment. Toho se účastnilo 24 koček z 8 domácností. Tentokrát ovšem na mazlíčky nereagovali jejich majitelé, ale cizí lidé (výzkumníci). Opět se ukázalo, že kočky se nechaly uklidnit pomalým mrkáním a po chvíli na něj začaly samy reagovat. Navíc pokud se pokusili výzkumníci ke kočce natáhnout ruku, tak pozitivně reagovaly ty, na které se mrkalo. Část lidí namísto mrkání na kočky jen bez hnutí hleděla – a na tyto osoby pak šelmičky reagovaly při pokusu o dotek odmítavě.

Potvrzení známého

Jednoznačně se tak potvrdilo, že pomalé mrkání je pro kočky velmi pozitivní řečí těla a že mu rozumí i jako formě komunikace. Milovníci koček možná mají pocit, že experiment byl banální a potvrzoval jen dávno známé. Jeho význam ale tkví v tom, že šlo o odbornou práci. Bylo možné sestavit statistiky o reakční době, o preferencích dle věku a pohlaví a podobně. Hlavně se ale vědecky potvrdilo to, co se doposud jen tradovalo. To je důležité, neboť studium kočičí psychologie je oproti té psí pořád trochu zanedbané.

Autoři studie tak závěrem dodávají, že jejich zjištění zapadají do kontextu jiných experimentů posledních let. Ty například prokázaly, že kočičí mozek reaguje na vyslovení jejich jména – tedy že jej v lidské řeči rozpoznají a emočně na něj reagují. Jen na rozdíl od psů se nenechávají přivolat na zavolání.

Jiný experiment ukázal, že kočky velmi dobře vnímají lidské emoce a reagují na náš smutek. Případně že tyto šelmičky vědí, že se nám líbí jejich předení a používají jej jako jakousi formu "pozitivní manipulace". Nová studie zkrátka znovu potvrzuje, že kočky si sice rády zachovávají dekorum nepřístupnosti a uzavřenosti – ve skutečnosti jim ale velmi záleží na tom, jak reagujeme my na ně a ony na nás.