Výzkum probíhal v rámci laboratoře etologie na Université Paris. Jako experimentální skupina 12 jedinců posloužily kočky zvyklé navazovat často kontakt s cizími lidmi – šlo o osazenstvo dvou kočičích kaváren v Bordeaux a v Toulouse. Původně se mělo jednat o 18 koček, šest z nich se ale před lidmi chovalo až příliš napjatě, případně naopak maximálně nezaujatě. 

Badatelé měli k dispozici nahrávky s modelovou interakcí koček a lidí, které bylo možné velmi podrobně analyzovat. Při zaměření na detail zjistili, že způsob komunikace výrazně ovlivňuje čas, za který se kočka rozhodla na člověka reagovat. Zvířata dala najevo zájem o „družení se“ mnohem rychleji, pokud experimentátor použil vizuální či kombinovanou formu komunikace. Pokud komunikoval pouze hlasově, kočka si držela odstup delší dobu. Pro statistickou kontrolu byla zařazena i čísla, kdy se člověk neprojevoval vůbec. 

Zajímavé bylo podle autorů sledovat, jak se nálada kočky projevovala v její vlastní řeči těla. V případě nulové či pouze hlasové komunikace bylo možné sledovat, jak zvířata výrazněji mrskají ocasem způsobem, který u koček dává najevo napětí. Pokud s nimi ale člověk komunikoval vizuálně, byla i jejich řeč těla klidnější. 

Tři způsoby „oslovení“

Experiment probíhal ve známém prostředí obou kaváren, aby měly kočky výhodu domácí půdy. Vše ale bylo realizováno ráno před otevřením tak, aby byla interakce plně pod kontrolou. Jeden experimentátor seděl v klidu a komunikoval s kočkami podle právě vybraného způsobu, druhý člověk vše natáčel a nenarušoval žádným způsobem prostředí. Kočka vždy vstoupila do místnosti se svým člověkem, který ale nadále s kočkou komunikaci nenavazoval. Tím vzniklo výchozí nastavení experimentu. 

První byla varianta „bez komunikace“ – člověk na kočku nemluvil ani nekoukal, seděl v klidu a ani nijak nenatahoval ruce. I v tomto nastavení bylo šest koček z dvanácti dost zvědavých na to, aby se k člověku přiblížily, trvalo jim to ale nějaký čas. Druhá varianta byla „hlasová“ – člověk na kočku volal jménem a přivolával ji charakteristickým oslovením kočky (po francouzském zvyku „pfff, pfff”, nikoliv „čččč, čččč“. Nenabízel jí ale ruce a vyhýbal se očnímu kontaktu. V tomto nastavení vyhledalo kontakt sedm koček. 

„Vizuální varianta“ experimentu spočívala v tom, že člověk sice seděl tiše, nabízel ale svou ruku a střídal koukání na kočku a do země. Při pohledu na zvíře pak člověk napodoboval ověřenou řeč těla, kterou kočky používají směrem k lidem a také ji vnímají od nás – dlouhý pohled s pomalým mrkáním. Tento způsob komunikace přilákal deset koček z dvanácti. 

Poslední varianta byla „kombinovaná“ spojením vizuální a hlasového. Nabízení ruky a přerušovaný pohled do očí byl doprovázen voláním a přivoláváním. V této kombinaci přišlo celkem devět koček, přičemž byl opakovaně měřitelný propad zájmu při přechodu z vizuální komunikace směrem k hlasové. 

Statistická analýza pak vyhodnotila celkem 48 videí, využit byl při tom vědecký systém BORIS (Behavioral Observation Research Interactive Software), tedy program, který se v rámci pařížské univerzity používá pro analýzu zvířecího chování. Srovnání získaných dat pak přineslo výše uvedené výsledky: kočky výrazně a zřetelně dávaly při interakci s neznámým člověkem přednost vizuální komunikace před hlasovou. 

Vědecký tým se zamýšlí nad praktickým využitím svých poznatků. Ty by snad mohly v budoucnu posloužit jako součást obsáhlejšího etologického manuálu pro komunikaci lidí s jejich mazlíčky. V teoretické rovině je pak možné, že experiment ukazuje, že kočky se sice dovedou přizpůsobit hlasové komunikaci s lidmi, přirozenější a příjemnější jim ale pořád zůstává komunikace pomocí tiché řeči těla.