Je známá věc, že tón lidského hlasu se mění v závislosti na tom, s kým hovoříme. Obzvlášť patrné je to tehdy, když oslovujeme milovanou osobu, dítě – anebo drahého mazlíčka. Už dříve vznikly studie, které prokázaly, že lidský hlas se mimoděk mění, pokud mluví na svou kočku. Až doposud se ale vědci nepídili po tom, jak na takovou změnu tónu reagují samy kočky.

Vědecký tým pod vedením Charlotte de Mouzonové proto provedl experiment, při kterém sledoval reakce 16 různých koček jak na nahrávku hlasu jejich člověka, tak na promluvu cizí osoby. Obě varianty pak byly pro srovnání namluvené tak, aby chovatel i cizinec mluvil jak na druhého člověka, tak na zvíře. Vědci přitom zaznamenávali a hodnotili kočičí reakce a změny chování, se zaměřením na změnu polohy směrem k lehnutí si, pohyby uší, rozšíření zorniček či pohyby ocasu.

Cizinec? Nezájem

V prvním bodě se tedy sledovalo, zda kočka reaguje na cizího člověka stejně jako na svého. U 10 z 16 jedinců se dalo zřetelně pozorovat, že pokud slyšeli cizince, dávali řečí těla ostentativně najevo nezájem. Jakmile ale kočky zaslechly své chovatele, pozitivní aktivita výrazně vzrostla. Zvířata otáčela ušima za zvukem, měla tendenci běhat po místnosti, na známý hlas reagovala i rozšířením zorniček. Kočky zkrátka vnímaly svého člověka, a to dokonce do té míry, že když se nahrávka přepnula znovu na cizince, míra aktivity opadla.

Druhá varianta experimentu zjišťovala, zda kočky vnímají rozdíl mezi hlasem určeným jim a cizímu člověku. Opět byl pokus „úspěšný“. Deset mazlíčků (z nich 8 reagujících v předchozím experimentu) snížilo míru své aktivity, jakmile nahrávka jejich člověka začala hovořit hlasem oslovujícím cizince. Kočky tedy nejen poznaly hlas svých lidí, ale reagovaly i na jeho tón. Toto vnímání ještě podtrhl experiment třetí: měnící se tón hlasu cizince. Žádná kočka nedávala najevo zájem, i když cizí hlas hovořil se zabarvením na zvířecího mazlíčka. Majitele hlasu neznaly, a tak nedávaly najevo zájem, ačkoliv jeho tón byl stejný, jako u vlastního chovatele.

Problémem studie je její komorní rozsah. Příliš malý vzorek kočičí populace nemusí podchycovat vlastnosti celého druhu. Autoři ale navrhují podobný experiment zopakovat se statisticky významnějším výběrem koček. Je ale pravda, že podle autorů studie byly změny v chování mazlíčků velmi zřetelné. Ostatně, nejeden majitel kočky jistě potvrdí, že představa, že kočky moc dobře vnímají, když se na ně mluví – jen to nedávají moc najevo – bude nejspíš správná.