Zní to jako zápletka z nějakého animovaného filmu. Starý muž zjistí, že šroubky, nářadí a malé díly zanechané na ponku se přes noc vrátily do krabiček a dílna je ráno uklizenější, než večer. Na vině ale nejsou ani paranormální jevy, ani lupič trpící obsedantně kompulzivní poruchou. Za vším stojí myška hospodyňka, která se starému pánovi stará o pořádek a vznikne tak jedno velké přátelství. Dobrá, poslední větou jsme se už dostali právě spíše do filmového scénáře, jádro příběhu je ale pravdivé (byť o vzniku přátelství ovšem nic neříká).

Video se čas od času znovu šíří internetem, proto se k němu nedávno skupina odborníků na chování zvířat vyjádřila. Je za neobvyklým chováním myši třeba hledat pořádkumilovnost a nečekaný projev hlodavčí inteligence? Bohužel, jako vždy, vstoupí-li do příběhu věda, romantický nádech mizí. Přírodovědci totiž znají různé projevy „uklízecího“ chování u celé řady zvířecích druhů. Někdy jde o funkční, účelné chování, byť řízené instinkty.

Například v ptačí říši je přirozeným instinktem celé řady tvorů udržovat hnízdo čisté a jakékoliv kazící se zbytky potravy, mrtvá mláďata či jiné nečistoty okamžitě vyhazovat ven. Mezi pěvci je dokonce známo několik druhů, které vytvářejí při úklidu jakési větší chuchvalce výkalů a odnášejí je dál od hnízda, aby nelákaly predátory.

zdroj: Pixabay

Ve světě hmyzu jsou typickým příkladem mravenci – zatímco část dělníku neúnavně přináší potravu, jiní se znovu a znovu věnují čištění mraveniště od jakéhokoliv zdroje hniloby a případných chorob. Mezi kurióznější příklady uklízečů patří chřestýši, kteří si odtlačováním předmětů hlavou čistí své lovecké teritorium od kamínků, trávy a dalších předmětů – mají tak totiž při číhání na kořist mnohem lepší přehled.

Takto by se dalo pokračovat celou řadou dalších tvorů. Co ale myši? Jedna studie instinktivního, neúčelného chování laboratorních myší si před časem povšimla podobných projevů. Myšky měly tendenci své teritorium „uklízet“, pokud rozptýlení volných věcí překročilo jistou míru. Pak shromažďovaly tyto předměty na jedno místo. Předpokládá se, že jde o podvědomou reakci na potřebu zbavit prostředí rušivých vjemů.

Máte-li mozeček myšky, která musí být neustále ve střehu před predátory, to poslední co potřebujete je nemít přehled v prostoru. Ta samá studie si ale všimla zvláštní reakce myší na neznámé předměty. Pokud se v jejich teritoriu takový předmět ocitl (například skleněná kulička), tak se jej myšky nejprve předběžně obávaly. Když se trochu osmělily, pokoušely se zjistit, zda je jim nějak užitečný a zda nejde o potravu. Ve spoustě případů ale nakonec skončily u toho, že předmět zahrabaly. Nejspíše šlo o jistý druh stresové reakce, potřebu odstranit nereagující, neužitečný předmět útočící svou cizostí na smyslové vjemy.

zdroj: Youtube - ITV News

Britská myška hospodyňka nejspíše projevovala podobné rysy chování. Instinkt jí nedovolil, aby na ponku kůlny, který byl součástí jejího životního prostoru, nechávala nepořádek. Krabice s díly pak tomu samému instinktu říkala, že tohle je to místo, kam všechno shromažďovat.

Než si ale pomyslíme něco o neužitečných instinktech zvířat kontrastujícímu s lidským rozumem, zamysleme se nad tím, proč vlastně sami máme – tedy alespoň většina z nás – rádi ve věcech pořádek. Není taky jistou formou instinktu to, že člověka nenechá rozházená dílna v klidu, obzvlášť když přihrádky na díly přímo vybízejí k úklidu?

Chceme mít ve věcech pořádek, protože je to účelné, efektivní a šetří to naši energii. To se od zvířecích motivací nakonec příliš neliší. Hlavní ponaučení z celého příběhu je možná v tom, že když nám už i myši říkají, že máme v dílně nepořádek, měli bychom se nad sebou zamyslet.