Co se vlastně při zmiňovaném případě stalo? Americký deník The Washington Post citoval závěry z vědecké studie týmu z výzkumné stanice forenzního vyšetřování spadající pod Colorado Mesa University, která se věnovala mrchožravé lovecké strategii toulavých koček.

Studie vlastně vznikla mimoděk, protože kočky v původním výzkumu vůbec neměly figurovat. Výzkumná stanice provádí experimenty, jež jsou neocenitelné pro forenzní techniky a kriminalisty. Jeden z těchto experimentů zahrnoval umístění těl zemřelých (určených pro vědecké účely) na několika stanovištích a dlouhodobé sledování procesu rozkladu. To proto, aby kriminalisté měli v rukou přesné studie, jak probíhá rozklad těla, a jak tedy určovat dobu úmrtí.

K hodům se vracely pravidelně

Pracoviště bylo obehnáno třímetrovou zdí zakončenou stříškou z ostnatého drátu a sahající navíc i hluboko pod zem. To proto, aby se k tělům nedostali velcí mrchožraví savci, a rozklad tak probíhal jen na základě povětrnostních podmínek a hmyzu. Přesto však do areálu opakovaně vnikly kočky (pravděpodobně nedostatečně zajištěnou bránou). Podobné experimenty se dělají dlouhodobě a opakovaně, takže už z minulosti byly zkušenosti s velkými zvířaty, která se k tělům dostala. Až teď se ale kočkám věnovala větší pozornost.

Překvapením bylo už to, že se některé z koček do mrtvých těl vůbec pustily. Kočka domácí je ve své přirozenosti lovec a je známo, že například mrtvým hrabošem opovrhne, pokud si může ulovit čerstvého.

Zdejší toulavé kočky nedostatkem příliš netrpí, prérie a periferie města má zdrojů potravy i kočičí kořisti dost. Přesto se však dvě kočky vracely k mrtvým tělům opakovaně. Studie uvádí, že ačkoliv se na pozemku nacházelo 40 těl, dvě sledované kočky se znovu a znovu vracely k tělům, se kterými začaly. Jedna z nich dokonce po dobu 35 dní, přičemž s konzumací lidského masa začaly u relativně čerstvých těl a pokračovaly až do stadia pokročilého rozkladu. 

Jsou prostě v jídle vybíravé...

Výzkumníci se domnívají, že se zde projevila kočičí povaha, tedy to, že jsou mnohé kočky v jídle poměrně vybíravé. Když najdou něco, co jim chutná, tak se toho zdroje drží, dokud mohou. Odborníci na kočičí chování ke studii navíc dodávají, že sama o sobě není situace až tak překvapivá – jsou známy i jiné případy, kdy kočky začaly pojídat svého zesnulého majitele, pokud s ním zůstaly uvězněné v bytě.

Na rozdíl od psů ale bylo poprvé sledováno, že se do lidského masa pustily, i když měly jiné zdroje potravy. Právě citovaní kočičí odborníci ale říkají, že ani to není tak zvláštní. Kočky byly v módu hledání potravy, a tak zkusily ochutnat i lidské tělo – a už u něj zůstaly. Také je potřeba zdůraznit, že šlo jen o dvě kočky z blíže neurčeného počtu, který do areálu postupně pronikal. Jiné nejevily o lidská těla pražádný zájem – opět důkaz kočičí vybíravosti.

Všichni jsme jen maso

Ze studie tak v podstatě vyplývá, že není úplně pravda, že by vaše Micka neustále promýšlela, který kousek z vás je asi tak nejchutnější a kdy konečně nešikovně zakopnete. Tahle představa se mezi některými milovníky koček pohybuje jako takové černohumorné, morbidní koření jejich lásky ke kočkám. Existuje dokonce úspěšná kniha různých zvídavých, ale trochu nepříjemných, otázek o smrti, která nese titul "Will My Cat Eat My Eyeballs?" – tedy "Sežere mi moje kočka oči?". Primárně to její záměr asi není.

Na druhou stranu, kočka může být šelma, lovec a kamarád, ale je to hlavně oportunistický organismus. Známe to z celé zvířecí říše – nemusí jít zrovna o mrchožrouty, aby zvířata zkusila, zda snadno dostupný zdroj není potenciální potrava. Ostatně, před časem proletěly internetem záběry z fotopasti z lesní rezervace, kde jeleni zkoušeli ochutnávat mrtvé zajíce. To také není chování, které bychom od nich zrovna očekávali. To, že jsme ho doposud vědecky nepozorovali, ale neznamená, že je to nějaká novinka.

O kočičkách tak lze říci toto: nejsme pro ně kořist a nejsme pro ně potrava. Možná ale i kočka vnímá, že je rozdíl mezi člověkem živým a mrtvým a že mrtvé tělo už je jenom hmota. A tak NĚKTERÉ z nich občas napadne, že by byla škoda tu hmotu nechat přijít vniveč. Zvlášť když se překvapivě ukáže, že může být docela dobrá…