V Evropě jsme zvyklí na to, že zvířata požívají nějaké ochrany a že jejich týrání postihujeme zákony. Hnutí za práva zvířat není nové, etický přístup se ale stále vyvíjí. Ožehavou otázkou například je, jak přistupovat k laboratorním zvířatům. Ještě stále sice trýznivé či "zbytečné" pokusy (například komerční testování výrobků) nejsou úplnou minulostí, rozhodně jsou ale dnes již považovány za nežádoucí a vesměs i nelegální.

Horší je hledat etické hranice tam, kde jsou laboratorní zvířata stále potřeba, třeba pokud výzkum na nich pomáhá hledat nové léky či léčebné postupy. Zvláštním případem jsou pak experimenty zkoumající samotná zvířata, například jejich sociální chování, inteligenci a podobně.

Bavíme se při tom nejen o obligátních potkanech či myších – u kterých, přiznejme si, jsou hranice experimentu trochu volnější, jakkoliv ani zde by nemělo k týrání docházet. Mezi laboratorní zvířata totiž mohou patřit i psi, pro složitost jejich psychologie i pokročilé anatomie organismu.

Jak na odchod do důchodu

Počty laboratorních psů a koček se od 70. let v Evropě a v USA rapidně snížily, přesto jich jsou stále tisíce. Problém je v tom, že i když na psech nemají být prováděny kruté či trýznivé experimenty (i když ani na tomto poli ještě není situace dokonalá) a pracoviště mají snahu se o ně starat dobře, stejně nemají životní podmínky odpovídající domácím mazlíčkům. To je právě případ univerzity v Helsinkách, která postupně v letech 2015–2018 dala všechny své laboratorní psy "do důchodu" a nový chov už nezačínala.

Nyní vyšla zpráva o tom, jak odchod těchto psů do domácího prostředí probíhal. Jde totiž o zajímavou studii toho, jaké jsou možnosti socializace psů z prostředí, které je oproti lidským domácnostem atypické. Poznatky finských vědců tak mohou posloužit při plánování programů pro umísťování psů například z útulků.

Univerzita měla laboratorní skupinu 16 beaglů. Jejich "odchod" zprvu začínal obdobím čtyř až šesti měsíců, kdy si psi cvičili základní sociální návyky, které by si normálně osvojovali jako štěňata. Navíc se museli velmi pozvolna seznamovat se světem mimo laboratoř.

Největší problémy nakonec byly v učení se na klidnou chůzi s vodítkem a hlavně s vlnami separační úzkosti, než si psi zvykli na nepřítomnost ostatních beaglů a to, že teď patří do smečky lidské. Podle závěrů, které vycházejí s odstupem dvou let kvůli kontrole, se nakonec úspěšně socializovali všichni psi. Je ovšem potřeba říci, že to byl proces náročný a dlouhý.

Žili jako smečka

Tady je potřeba vysvětlit, jak prostředí psů v laboratořích vypadalo. Předně nebyli vystaveni žádným stresujícím experimentům – jen lékařským pozorováním a psychologickým testům. Psi nežili v kotcích, ale ve dvou smečkách po osmi jedincích, které se sice nacházely v nepřístupném areálu univerzity, ale měly k dispozici otevřený prostor, včetně venkovního dvorku.

Stejně tak byli zvyklí na své ošetřovatele, noci ale trávili společně "na hromádce", jako to dělají například vlci. Vzato kolem a kolem se tedy psi v laboratořích neměli úplně špatně a nestrádali samotou – jen pro ně ale bylo naprosto cizí venkovní prostředí a návyky na domácí životní styl s lidmi.

Bohužel, ne všude laboratorní psi takové podmínky mají. U takových je pochopitelně socializace po skončení výzkumného programu ještě větší oříšek. Specifické je pak prostředí útulků, které se také snaží dát psům co největší komfort, nukleární lidskou rodinu ale nenahradí a navíc jsou často limitovány počtem umístěných psů.

Procházky a sociální návyky jsou potřeba

Po zkušenostech s helsinským program socializace vydala finská asociace hlídající životní podmínky chovaných zvířat několik jednoduchých doporučení. V univerzitní laboratoři bylo dobře, že psi měli k dispozici vlastní venkovní prostor a že měli společnost jiných psů.

Na druhou stranu se ukázalo, že kdyby je ošetřovatelé brávali alespoň na částečné procházky ven, měli by psi mnohem snazší si na cizí prostředí zvykat. Dvorek tedy nestačil – což pro chovatele psů jistě není překvapivé zjištění, pro laboratorní chovy je to ale dobré podtrhnout.

Součástí doporučení je i zdánlivá banalita – zvířata by měla mít důsledně oddělený prostor spaní a prostor "vyprazdňování". To, co je v domácím chovu naprostá samozřejmost, se v podmínkách laboratoří nebo útulků ne vždycky daří dodržet. V psí mysli to pak vytváří jistý blok, přes který se špatně dostává k sociálním návykům, které od dospělého mazlíčka čekáme.

Přiznejme si, že věda bude laboratorní psy určitě ještě nějakou dobu potřebovat. To nejmenší, co pro ně můžeme udělat, je tedy maximální usnadnění přechodu do penze, nechování v nepřirozených podmínkách po většinu života – a hlavně je důležité nezapomínat, že jde o živé, vnímající tvory.