Předkem domácího králíka je králík divoký. Někdy se mylně uvádí, že divoký králík vzešel ze zajíců, přesnější by ale bylo označit tyto dva druhy jako bratrance se společným předkem. Divocí králíci žili v Evropě od hlubokého pravěku a není bez zajímavosti, že jde nejspíše o původní evropský druh. Jde možná o jediné hospodářsky domestikované zvíře, které skutečně vzešlo z Evropy a které si člověk v pravěku nepřinesl z jiných kontinentů.

Zajímavé je, že králíci dlouho nebyli nějak masově rozšíření. Existují náznaky, že jejich domovinou mohl být Pyrenejský poloostrov. Často se cituje teorie, která říká, že když Féničané někdy ve 13. století př. n. l. pobřeží dnešního Španělska zkoumali, narazili právě na králíky. Taková zvířata ale neznali, proto je začali nazývat podle damanů, kterým byli trochu podobní.

Daman se foinicky řekne saphan, "ostrov damanů/králíků" by tedy byl „i-saphan-im“ – Ispánie, Hispánie. Tato lingvistická teze nebyla sice široce přijata, přesto však Hispánie o svůj králičí charakter nepřišla. O několik staletí později byli králíci pro zdejší krajinu tak typičtí, že Říman Terentius Varro nazývá v 1. stol. př. n. l. zemi Hispania cuniculosa – "Hispánie králičí".

Zakrslí králíčci | zdroj: Pixabay

Pod slovem cuniculos, opět nejasného původu, totiž slávu králíků začali šířit právě Římané. Ti byli zvyklí chovat zajíce v zařízeních zvaných leporária – zděné výběhy, odkud bylo možné brát ke konzumaci divoké zajíce.

Římané se ovšem brzy naučili, že králík se i v zajetí velmi dobře množí a tak se obyvateli leporárií stali právě králíci. Římané jejich maso milovali a chov rozšířili do celé říše. Pořád šlo ale spíše o chov králíků divokých v zajetí.

Zajímavé je, že císař Hadrián na jedné emisi svých mincí vyrazil právě podobu králíka. Z doby Říma ovšem pochází zprávy i o ekologické katastrofě, kdy se dovezení králíci tak rozšířili na Mallorce, že začala být neobyvatelná.

Ve středověku byl chov králíků zpočátku doménou klášterů, postupně se šířili Evropou u mezi světskými osobami. Do českých zemí přichází poměrně pozdě, asi až na počátku 14. století. Z této doby ostatně pochází česká etymologie. Podle všeho totiž došlo k tomu, že králíky dovezli dále na východ němečtí obchodníci. Ve své řeči jim říkali Kaninchen, což byla zkomolenina latinského cuninculos.

Češi ale cizími slovu moc nerozuměli a měli za to, že Němci říkají Königchen – malý král, králíček. Snad jako vtip na uši co by korunu. Podruhé zkomolené slovo králík už pak ušákům v češtině zůstalo.

zdroj: Pixabay

Až do 19. století byl ale chov králíků často spíše živelný a jaksi trpěný. Běžnou praxí například bylo, že se nechávali králíci polodivoce žít ve stájích, kde se krmili na zbytcích koňské a dobytčí píce, a dospělí se jen odchytávali k jídlu či na kožešiny. Kdy přesně se začal divoký králík proměňovat biologicky nevíme. Kosterně v podstatě až s 19. stoletím a rozšířením chovu zakrslých či masných plemen.

Nicméně například angorský králík, chovaný primárně pro kožešiny, se definuje už někdy v polovině 18. století. Zajímavé je, že na jednom renesančním obrazu z roku 1530 je Panna Maria s bílým králíčkem – i u ve starších dobách zřejmě docházelo k výběru zajímavějších mláďat (ať už zbarvením či velikostí) lidmi.

Zakrslý králíček | zdroj: Pixabay

Moderní šlechtitelství se rozvíjí s 19. stoletím, kdy se pořádají první výstavy, jsou definovány první standardy plemen a podobně. Není náhoda, že jedno z center definitivní domestikace králíka a jeho přeměny na králíka domácího byla střední Evropa, Německo a české země.

Druhým takovým centrem byla Velká Británie. S rozvojem výstav se mimochodem objevují první králíčci čistě "mazlící", kdy už kolem roku 1850 se v Británii mluví o "fancy" plemenech určených jen na okrasu.

Tradice domácích králičích chovů na maso dnes sice pomalu mizí, přesto však nemizí sami králíci. Nakonec ten běh časem vyhráli a přesvědčili spoustu lidí, že stojí za to je krmit ne jen kvůli masu a kožešině, ale i pro mazlení a legraci.