Maneki-neko znamená v japonštině doslova "zvoucí kočka" a jde o jeden ze starých symbolů štěstí a hojnosti. Zpodobněnou kočkou bývá obvykle stylizovaná japonská bobtail v klasických barvách (tj. bílá srst s barevnou kresbou). Dnes se vyrábí obvykle z keramiky či z plastu, historicky jsou ale známé i sošky ze dřeva či kovů. Vztyčená packa bývá někdy pohyblivá, ať už se strojkem či jen s kyvadélkem.  Mezi další nezbytné rekvizity většiny Maneki-neko patří velká rolnička a obvykle i koban - oválná mince z období tokugawského šógunátu.

Kočka, co zachránila šlechtice před smrtí

Pověsti o tom, proč se vyrábí kočičí sošky, jsou poměrně staré. Oblíbená legenda o původu Maneki-neko vypráví, že v 17. století žil při malém chrámu v Tokiu chudý mnich. Život měl mimořádně těžký, vždy se ale dokázal podělit o jídlo se svou milou kočkou Hanako.

Jednoho dne projížděl krajem mocný šlechtic Nakaota, kterého blízko chrámu zastihla bouřka. Schoval se pod strom, po chvíli si ovšem všiml, že v bráně chrámu sedí kočka a mává na něj packou, jako by ho zvala dál. Nakaota opustil úkryt a šel se na zvláštní kočku podívat – v tu chvíli ale do stromu udeřil blesk.

Lord Nakaota pak z vděčnosti za záchranu života učinil ze zanedbaného chrámu překrásné místo a z místního mnicha bohatého muže. Když Hanako zemřela, začala se její památka připomínat zvláštní soškou mávající kočky – Maneki-neko.

Raná verze sošky Maneki-neko (přelom 18. a 19. století) | zdroj: Brooklynské muzeum

První zprávy o těchto soškách pocházejí z poloviny 19. století, existuje i několik vyobrazení pouličních prodavačů, jak Maneki-neko nabízejí. Tradice je ale podle zmíněných pověstí ještě starší, nemluvě o samotném symbolu mávající kočky.

Nemává, ale omývá se a zve dál

K tomu mávání je potřeba ještě dodat: Evropané v něm vidí spíš pozdrav, v Japonsku je ale toto gesto ohnutou packou/dlaní chápáno jako pozvání či přivolání pozornosti. Navíc trochu připomíná pohyb, jakým se kočky umývají. V japonském prostředí pak existují přísloví či pověry – vycházející z čínských vzorů – které lze shrnout jako "když si kočka myje obličej, k domu se blíží host".

Výše řečené tedy vysvětluje, proč se s Maneki-neko nejčastěji setkáváme před odchody. Soška v sobě totiž pojí několik symbolů: kočku – tradiční symbol štěstí a hojnosti, což je navíc podpořeno mincí koban; dále "mávající" gesto vybízející k návštěvě a nakonec je tu ještě onen motiv kočky myjící si tvář jako znamení toho, že se blíží host. A host, to je především zákazník. Maneki-neko je tak doslova koncentrovaným, vícestupňovým přáním štěstí a bohatství s kočičí tváří.

Dřevořezba s výjevem z tokijské ulice - prodavač Maneki-neko (1853). | zdroj: public domain

V posledních desetiletích se navíc začaly Maneki-neko spojovat i s přáním štěstí při studiu, protože i úspěchy ve škole člověku nakonec přinášejí hojnost. K nezbytnému vybavení pokojíků japonských studentů – ale třeba také studoven univerzitních knihoven – tak patří i tato soška mávající kočičky.

Mimochodem s tím, jak se tenhle tradiční symbol díky migraci z Asie rozšířil ve světě, se můžeme setkat i s mylným označením "šťastná čínská kočka". Jako takovou ji někdy vidíme i u nás, tehdy je soška obvykle v čínské, zlaté verzi.

Její skutečnou domovinou ale zůstává Japonsko – a chovatelé japonských bobtail koček by jistě souhlasili, že jejich mazlíčci jsou symbolem štěstí oprávněně. Anebo ještě jinak: možná by s tímhle souhlasili všichni, kdo se láskyplně o kočky starají, bez ohledu na plemeno.