V textu by mohly být ještě tento ilustrační obrázek: "morče větší" - https://www.profimedia.cz/709650517

V obecném povědomí tušíme, že morčata pochází z Jižní Ameriky, kde hrají i roli hospodářských zvířat. Zároveň se zde ale vyskytují i druhy divoké. Morče domácí je totiž jen jedním zástupcem širšího rodu morčat z čeledi morčatovitých. Všichni jsou to středně velcí, spíše zavalití hlodavci, typicky bez ocasu či s ocáskem zcela krátkým. Vymykají se tak běžné představě o „myšovitých“ hlodavcích. Nejbližšími příbuznými mimo vlastní rod jsou pak kapybary (největší hlodavci na světě) a mary. Morčatovití mají asi 18 druhů, z toho šest až osm (čísla se liší podle klasifikace) jsou samotná morčata. Naši domácí mazlíčci jsou tak členy poměrně bohaté zvířecí rodiny. 

Když mluvíme o Jižní Americe, můžeme si původ morčat ještě blíže specifikovat. Jejich původní domovinou jsou asi Andy, dnes zabírají širší habitat od Venezuely po Patagonii, tedy oblasti od vlhkých savan po hranice lesů a pouští. Přirozeně se ale morčata nevyskytují v Čile ani v povodí Amazonky. Morče domácí (až na uprchlé jedince) v přírodě nežije, za to zde najdeme jeho divoké příbuzné. Při pohledu na některé druhy divokých morčat - např. morče urugayské, morče horské, morče brazilské či morče divoké – nás asi napadne srovnání králíka divokého s tím domácím, případně vztah divokého potkana k laboratornímu. Domestikací se trochu změnil přírodní vzhled a pravděpodobně se výrazně proměnila povaha směrem ke krotkosti a mazlivosti. 

Zdroj masa i kožešiny

Díky tomu, že bylo morče využíváno i jako hospodářské zvíře, začala jeho domestikace už velmi dávno. Některé odhady říkají, že jihoameričtí domorodci si je ochočili už před 5000 lety. Uvádí se, že předkem dnešního morčete domácího je buď morče divoké, nebo že přímý předek už nežije a ostatní druhy jsou spíše evoluční bratranci. V řadě kultur, nejvýrazněji asi u Inků, hrála morčata hned několik rolí, opět ne nepodobných evropskému králíkovi. Šlo o zdroj masa v jinak poměrně chudých Andách, stejně jako kožešinek. I domorodci je ale pravděpodobně chovali i jako mazlíčky, k tomu všemu se pak přidává role rituální obětiny. Dodnes tak například přetrvávají pověry pocházející už z inckých časů, že některá morčata – nejčastěji černá – dokáží pomoci při léčení nemocí. 

Do Evropy se morčata dostávala díky španělským, anglickým a holandským mořeplavcům někdy v průběhu 16. století. Anglický název „guinea pig“ je tak vlastně historickým omylem – Evropané měli za to, že morčata pochází z kolonií v africké Guinei.

Jako historická kuriozita se také uvádí, že sama královna Alžběta I. měla morčecího mazlíčka. Zda je to pravda, není jisté, víme ale, že si tito hlodavci ve šlechtické společnosti Anglie rychle získávali oblibu. Existuje portrét tří šlechtických děti z alžbětínské doby, konkrétně z roku 1580, z nichž jedno drží v náručí morče. Pozoruhodné je, že toto morčátko má už klasické barvy našich mazlíčků, které se u divokých morčat nevyskytují – trikoloru černé, červené a bílé. Selektivní křížení řízené i snahou o atraktivní vzhled tak muselo začít dávno předtím. 

Mazlíčci i jateční zvířata

Svět morčat domácích se tak vlastně rozdělil do dvou proudů. Evropští chovatelé rozšířili zvířátko jako mazlíčka do celého světa, v moderní době jej pak začali šlechtit podle podobných principů, jaké známe i od jiných domácích zvířat. Za účelem výstav a soutěží se rozlišují různé typy vzhledu, hovoří se zhruba o 13 plemenech. Můžeme potkat morčata lysá, morčata s neobvyklou srstí stočenou do „růžic“, tvory dlouhosrsté, albíny, mazlíčky jednobarevné i mimořádně pestré. Šlechtění dále prohlubuje tisíciletí získávanou krotkost a mírnost, se správnou péčí je tak morče skutečně milující mazlíček, který se může naučit i různé hry a triky. 

Druhý pomyslný proud je pokračující tradice v Andách. V řadě jihoamerických zemí jsou nadále chována morčata jako jateční zvířata, v kuchyni označovaná jako cuy. Někdy k hrůze, jindy k pobavení, cestovatelů se tak běžně můžeme setkat v restauracích s celým pečeným morčetem na talíři. Zajímavé při tom je, že od 20. století trvají chovatelské programy, které si kladou za cíl zvýšit hospodářský význam morčete. Výsledkem jsou velká plemena zvaná cuy mejorados, která jsou několikrát větší než běžný mazlíček – zároveň jsou ale bázlivější a nepříliš kontaktní.  

Poslední historická kuriozita na závěr možná nejlépe vystihuje obojakost soužití morčat a lidí a jejich postavení v naší kultuře. Sto padesát let po tom, co v Evropě malíř maloval výše zmiňovaný portrét dětí s morčecím mazlíčkem, vznikla v peruánském Cuzcu barokní výmalba jednoho kostela. Její autor Marcos Zapata zde zachytil Poslední večeři Páně, kde vidíme Ježíše a jeho učedníky v klasickém starověkém odění. Jen místo tradiční ryby se v tomto jihoamerickém pojetí biblického příběhu servíruje morče.

Marcos Zapata - Poslední večeře, Cuzco | zdroj: public domain