Vědci zjistili, že pojídáním a trávením tzv. ohnivých mravenců (Solenopsis invicta) získávají ještěři postupnou imunitu vůči jejich jedu. Tento proces přirovnávají k očkování, při kterém se imunitní systém učí vzdorovat nebezpečným faktorům zvenčí. Důležité je, že to naznačuje možnost, jak se mohou zvířecí druhy adaptovat na měnící se podmínky, což jim umožňuje přežít i v jinak nevýhodné situaci. Původně jihoameričtí ohniví mravenci jsou totiž velmi nebezpečným invazním druhem, který proniká na jih USA, do Austrálie či do Asie. Evropu neohrožuje kvůli chladným zimám, přesto i z našeho pohledu stojí za pozornost, jak se američtí ještěři umí s touto hrozbou vypořádat.

Vedoucí výzkumu Tracy Langkilde k tomu říká, že na začátku stály poznatky o tom, že v populaci leguánka stepního, který žije na východě USA, existují rozdíly ve struktuře imunitního systému. Leguánci z oblastí zasažených invazí ohnivých mravenců totiž vykazují rostoucí odolnost vůči mravenčímu jedu, kterou jejich příbuzní z jiných oblastí nemají. Otázka tedy zněla, jak tato reakce původního organismu na invazní druh vlastně vzniká.

Pro leguánka stepního je velké množství mravenčího jedu smrtící, většinou se mu ale daří mravencům uniknout. Adaptace na něj je tedy zásadní výhodou při přežití. Vědci měli možnost srovnávat reakce imunitního systému leguánků z území, na kterém koexistují s ohnivými mravenci možná už 70 let (aniž by vyhynuli) s leguánky, kteří se s malými zabijáky nepotkávají. Rozdíl je zřetelný, a nebylo proto těžké dojít k hypotéze, že imunita vzniká postupným vystavením jedu. Aby se tato teorie potvrdila, tak se na doposud „neovlivněných“ ještěrech experimentovalo postupným vystavováním jedu.

Mravenčí svačinka a kousance

V přírodě se leguánci dostávají do kontaktu s jedem dvěma způsoby: pojídáním mravenců a také tím, že jsou poměrně často pokousáni. Tyto situace vědci simulovali v řízeném prostředí (samozřejmě tak, aby ještěři nebyli ohroženi na životě). Skupinu 17 leguánků po dobu tří týdnů krmili stravou obohacenou mravenčími tělíčky, druhou skupinu 18 jedinců nechávali pohybovat se v teráriu, kde byli vystaveni mravenčím kousnutím. Následně badatelé studovali řadu různých aspektů změn imunitního systému.

Imunitní systém mravenců z „krmící“ skupiny procházel oproti té „kousací“ zřetelnými změnami. Zvýšil se jim počet bílých krvinek zvaných bazofily, stejně jako množství imunoglobulinu, který je nositelem protilátek, které mimo jiné tlumí účinky mravenčího jedu. Zvýšila se také reaktivní schopnost imunitního systému. Všechny tyto aspekty pak prokazatelně pomáhají proti závažným reakcím na kousnutí ohnivých mravenců.

Zlepšení imunity

Při srovnání takto „vylepšených“ leguánků s těmi žijících v divočině vedle mravenců, se pak ukázala řada podobností. Shoda ale nebyla stoprocentní, autoři studie si tedy nechávají otevřená vrátka pro další výzkum. Je kupříkladu možné, že při zocelování imunitního systému v divočině hraje roli i stres, který prožívá organismus při boji s volně se pohybujícími se mravenci. Také je možné, že vědcům nějaký další aspekt uniká a nějakou roli může hrát i dědičnost u populací, které žijí s mravenci delší dobu.

Jedno je ale jisté: zlepšení imunitního systému prokazatelně s konzumací mravenců souviselo. Výsledky studie tak mají dva zajímavé závěry: pro biology divokých zvířat to ukazuje, že i když nějaká zvířata čelí invaznímu druhu, na který nebyla evolučně adaptovaná, mohou se situaci přizpůsobit a přežít.

Pro vědce zabývající se odchovem exotických tvorů v zajetí (a tím pádem i pro chovatele) je pak zajímavá otázka správné výživy. Je možné sestavit dokonale vyváženou stravu, ve které jsou všechny potřebné živiny pro fungování organismu. Může nám ale unikat nějaká složka přírodní stravy, která chované živočichy dále posiluje, a v zajetí se k ní nedostanou. Třeba k chutným ohnivým mravencům.