Tým vedla psycholožka Rebecca Evans z univerzity v Liverpoolu. Celý výzkum byl pak postaven na tzv. triarchickém modelu psychopatie, který posuzuje vlastnosti osobnosti z hlediska tří rysů – smělosti, podlosti a desinhibice čili odtlumení zábran. V kočičím případě se tedy v podstatě hodnotí míra toho, jak moc se zvíře bezdůvodně projevuje hlasitě a jak je smělá (skoro až ve smyslu „oprsklá“), zda je nesnášenlivá či dělá naschvály a jak moc je nevychovaná a nevychovatelná.

Předně je asi potřeba říci, že slovo psychopat má v češtině značně negativní konotace a v klinické psychologii se u nás v podstatě nepoužívá. Odborníci hovoří o poruchách osobnosti, které se projevují v různých oblastech. Nejlépe je asi shrnuje: nedostatek empatie a sklony k manipulacím.

U lidí se tak dá hovořit například o citové psychopatii (přemíra či nedostatek citů), morální psychopatii (nedostatek svědomí a bezcharakternost), sadistické psychopatii (bezcitnost, sklony ke krutosti), sexuální psychopatii a dalších. Jde přitom o osobnostní vlastnosti, nikoliv psychické nemoci. Vědci také obvykle dodávají, že ne každá psychopatie je nutně negativní, některé její rysy mohou být za určitých okolností člověku k užitku.

Má vaše kočka psychopatické rysy?

V rámci výzkumu tedy vznikl online dotazník, který je stále k dispozici a můžete si jej za své zvíře sami vyplnit. Pro studii samotnou se vzala data 2042 majitelů koček, kteří ve 46 otázkách zrcadlili sledované vlastnosti svých mazlíčků. Sledovalo se při tom, jak je kočka odvážná při průzkumu, jak reaguje na nebezpečí, zda vyžaduje neustálou pozornost a zda chápe některá pravidla v bytě. Stejně tak vědce zajímaly náhle změny nálad, agresivita vůči cizím lidem a reakce na mazlení.

Sbírání dat pokračuje dál, studie nedává jednoznačnou odpověď na otázku z úvodu. Psycholožka Evans k tomu ale dodává, že je dost pravděpodobné, že všechny kočky mají nějaké psychopatické rysy. Ve světě dravců bojujících o zdroje a teritoria je to totiž evolučně výhodný nástroj. Přesto by autoři dotazníku rádi překlopili svou práci i do praktické aplikace. Doufají totiž, že pomohou porozumění kočičí psychologii, a tím pádem i vztahům mezi kočkami a lidmi.

Přehnaná očekávání?

Řada nechtěných mazlíčků končí v útulcích jen proto, že majitel čekal něco trochu jiného a se svým mazlíčkem si prostě nerozumí. Ostatně, už u úvodní skupiny dobrovolníků se daly sledovat některé vzorce ve vztazích člověk-kočka. U jedinců, kteří získali vysoké skóre v míře desinhibice, byly vztahy většinou harmoničtější, u koček smělých a jako by zlomyslných byla nepřekvapivě vřelost majitele vůči zvířeti výrazně menší.

Možná tedy, že podle našich měřítek je každá kočka tak trochu psychopat. Je ale dobré si uvědomit, že co u člověka považujeme za poruchu osobnosti, to může být u kočičích mazlíčků standard, pevná součást charakteru většiny z nich. Překážky v dobrém vztahu člověka se zvířetem pak vlastně pramení z aplikování našich očekávání a z neochoty respektovat specifika kočičí psychiky. Pokud se naopak podaří dobrý vztah s mazlíčkem navázat, pak se chce skoro poznamenat: „Kočka je možná psychopat, ale máme se rádi“.