Někdo by mohl namítat, že ztráta zvířete přeci není práce pro terapeuta, a že člověk by neměl tak podléhat emocím tohoto typu. Psycholog by na to ale mohl odpovědět, že každý zdroj žalu je něco, co je potřeba brát vážně a nebagatelizovat. Historik by k tomu navíc mohl dodat, že už starořímské psí náhrobky jsou plné textů zachycujících hluboký zármutek lidí z odchodu jejich zvířecích přátel, nejedná se tedy o téma nové.

Nově publikovanou práci sestavil tým psychologů z univerzity na Rhode Islandu, spolu s odborníky z praxe, kteří se právě na téma ztráty milovaných zvířat zaměřují. Text tedy zrcadlí hlavně reálie z USA, kde je přeci jen otevřenost k různým terapiím vyšší než u nás. Zároveň je ale zřejmé, že jeho závěry platí do značné míry i v našem prostředí.

Studie si všímá toho, že míra psychických problémů spojených se smrtí mazlíčků se zvýšila po pandemii covidu-19. Lidé totiž trávili doma se svými zvířaty více času, často v nich hledali psychickou oporu a celkově měli možnost více hledat oporu v psychicky náročném čase u svých „němých“ přátel. Prohloubené vztahy k mazlíčkům teď ale o to bolestivěji dopadají, když zvířecí společník zemře.

„Jen zvíře“?

Jak jsme navíc řekli, téma to není nové, stejně jako nejsou nové problémy, které se mohou před terapeutickou pomoc stavět. Autoři totiž uvádí, že i v americké společnosti může být příliš silný žal nad ztrátou zvířete většinovou společností vnímaný jako cosi nepatřičného. Problém tedy nastává už v tom, kdy řada lidí peroucích se se špatným psychickým stavem nevyhledává odbornou psychickou pomoc, protože přece „šlo jen o zvíře“.

Práce dokonce cituje jiné studie, které uvádí, že ve společnosti existují jisté formy ztráty, ke kterým většinové publikum hůře hledat soucit. Neplatí to samozřejmě pro každého člověka, statisticky ale podobné údaje existují. Bohužel se pak smrt mazlíčka jako zdroj paralyzujícího žalu řadí mezi něco, o čem se před lidmi moc nemluví a spíše se to dusí uvnitř. Staví se tak z hlediska psychologie do podobné situace, jako když například člověk zažije ve svém okolí smrt sebevraždou, smrt AIDS, potrat a podobně. Můžeme najít u svých přátel soucit, často se ale bojíme, že jejich reakce bude odmítavá či bagatelizující.

Autoři studie ale podtrhují, že žal je žal, a jeho dopad na lidskou duši je stejně silný, ať už je jeho zdrojem cokoliv. Podle toho je potřeba k němu přistupovat na úrovni psychologické pomoci. Studie proto dává odborným terapeutům rady, kterak vést terapie, jak přivést potenciální klienty k vyhledání pomoci a podobně. Podtrhuje se důležitost mluvení o tématu, citlivého a zároveň emočně zralého přístupu k dětem a podobně. Za určitých okolností mohou být přínosem i terapie skupinové, kdy klient vidí, že není se svými emocemi výjimka.

Žal je prostě žal

Systém terapií a psychologické péče se u nás od toho amerického trochu liší. Jedno ale mají společné lidé napříč planetou: dokáží navázat se svými mazlíčky hluboký vztah. Někdy až tak hluboký, že se okolí může špatně chápat. Dá se namítat, že moderní společnost má svůj „všesdílející“ vztah ke zvířecím společníkům až příliš silný. Studie, jako ta citovaná, ale jen navazují na přirozené pochody lidské psychologie.

Na začátku jsme zmínili příklad z historie. Takových se přitom dá snést celá řada, už pravěké lidi můžeme najít pohřbené po boku s věrným psem, koněm a podobně. Vypravíme si příběhy o psech, kteří po smrti svého člověka nedokázali opustit jeho hrob. To je podstata všech podobných úvah: zvířecí přátelé nám dokáží přinést neuvěřitelnou porci radosti do života. Je tedy přirozené, že jejich smrt se nás dotýká stejně, jako skon nejbližších bytostí.