Příroda na jednu stranu dovede být pestrá, ale při bližším zamyšlení si uvědomíme, že barevná škála je svým způsobem omezená. V šedozeleném prostředí divočiny jen málo barev dokáže naplno křičet „tady jsem“. Nepřekvapí proto, že různé druhy používají stejnou barvu s rozdílným významem. Autoři studie jako úvodní příklad, který je inspiroval, uvádějí amerického ptáka kardinála červeného, jehož sytě rudá barva láká samičky. V kontrastu s tím stejně výrazná žabka pralesnička drobná svou červenou křičí do okolí, že není dobrý nápad pokoušet se ji sežrat.

Tým biologů z univerzit v Oklahomě a v Arizoně se proto začal ptát, co přesně z hlediska evoluce určilo vývoj výrazných nemaskovacích barev s tak rozdílnými účely. Základem se stalo roztřídění 1824 druhů pozemských obratlovců (s poznámkou, že věnovat se vodním živočichům by vydalo na další studii) do dvou základních kategorií: zda jejich barvy křičí „pojď blíž“, nebo „drž se dál“. Přišli při tom na to, že možná existuje jistý evoluční vzorec, který lze sledovat.

Křiklavá barva jako evoluční výhoda

Protože zbarvení odráží i evoluční historii, provedli vědci i analýzu porovnávající současné denní a noční aktivity tvorů se známými aktivitami jejich předků. Ukázalo se při tom, že mezi současným denním režimem tvorů a jejich zbarvením neexistuje přímá korelace. U druhů, jejichž evoluční historie je ale známá 350 milionů let do minulosti, se ovšem podobný vzorec dá najít – a je konzistentní u všech pozemských obratlovců spadajících do těchto kategorií.

Vědci zdůrazňují, že pro účely tohoto výzkumu nebylo důležité, co konkrétně utváří červený pigment. Mechanismus jeho vzniku je například u ptáků jiný než u ještěrů. Funguje ale obecný vzorec denní-noční aktivity zvířete.

Tím se dostáváme k pointě. Podle stávajícího poznání, ke kterému se autoři práce odkazují, začínala většina předků studovaných druhů jako poměrně nenápadní tvorové. Jejich křiklavé zbarvení se pak pod nějakými evolučními tlaky vyvíjelo po dlouhou dobu. Podstatné ale bylo, aby zůstalo v daném prostředí skutečně křiklavým.

Evoluce funguje jinak, než nám říká instinktivní myšlení, není to vědomý proces. Funguje ale princip evoluční výhody. Jestliže větší šanci přežít a rozmnožit se měl v daném kontextu křiklavý tvor (nejbarevnější žába nebyla sežrána, nejbarevnější pták měl největší šanci se spářit), pak se jeho vlastnosti po miliony let předávaly v potomstvu dál a jako výhoda kumulovaly.

Modrá je hodná

Zajímavé bylo i roztřídění barev. Červená, oranžová, žlutá nebo fialová mohly sloužit jak k množení, tak zastrašování. Modrá oproti tomu má zastrašovací funkci spíše potlačenou. Zde není úplně jasné, proč tomu tak je. Výše zmiňovaná denní/noční aktivita pak měla pochopitelně vliv hlavně na „množící“ barvy. Noční had nemá potřebu lákat samičku výrazným zbarvením, denní pták ale ano.

Toto rozdělení ale neplatilo u tvorů zbarvených kvůli varování predátorům. U těch evoluce reagovala na vidění možných lovců, nikoliv jejich kořisti. I noční tvorové tak mohou být zbarvení pestře, neboť je barva chrání před sežráním i v době spánku. Ba co víc, pestré barvy najdeme i u některých druhů, které jsou slepé, ale chrání se.

Vědci sami přiznávají, že jim ponoření se do fascinujícího světa zvířecích barev dalo více otázek než odpovědí. Téma je ale natolik zaujalo, že se mu hodlají věnovat i nadále. Minimálně jedna větev výzkumu totiž ukazuje, že barvy zvířat mohou odhalit i vlastnosti jejich předků, které už dnes nehrají roli. A tak, až se budete zase kochat krásou barev svého papouška či plaza, vzpomeňte si, že obdivujete výsledek komplikované, miliony let trvající evoluce.