Psi provázejí lidstvo od šerého dávnověku. Byli po našem boku, když jsme lovili, doprovázeli nás, když jsme se učili zemědělství, stáli při svých pánech, když vznikaly první státy.

Během své cesty dějinami člověk zaplnil společnou paměť rozličnými mýty a pověstmi, které často hrály klíčovou roli při snaze uchopit nějak kosmologii světa, pamatovat si dávné činy nebo dát smysl světu.

Jistě nepřekvapí, že při zabydlování světa mytologie nezapomínal člověk ani na psy. Vždyť když může být pes nejlepším přítelem obyčejného člověka, proč ne taky dávného hrdiny či přímo boha?

Se psy se setkáváme od nejstarší zachycené vrstvy psaného slova. Už ve staré Mezopotámii byli symbolem bohyně Ninisiny, patronky lékařů a zdraví – její uctívači jí často zasvěcovali votivní figurky sedících psů. Obecně byl už v Mezopotámii pes tradičním symbolem ochrany a to nejen před zloději, ale i před zlou magií.

Nejslavnější pes

Asi nejznámější mytologický pes, který v sobě roli hlídače vlastně koncentruje hned natřikrát, je Kerberos. Trojhlavý hlídač bran podsvětí a říše mrtvých z pověstí starých Řeků. Je ale pozoruhodné, že obdobní tvorové se objevují v mýtech z celého světa, což naznačuje společného Kerberova "předka" v indoevropské mytologické tradici.

V perském zoroastriánství střeží most Chinvat, který vede do podsvětí, dva čtyřocí psi. Yama, hinduistická bohyně smrti, má také čtyřoké psy, kteří pro ni stráží brány Naraky, dharmického pekla.

Vikingové i Keltové

Jak irští Keltové, tak vikinští seveřané si vyprávěli o psích či vlčích strážcích pekla. Jak v germánských, tak v keltských či slovanských mytologických tradicích se navíc objevují mýty o tzv. Divoké honitbě, reji démonů a přízračných psů, kteří štvou své oběti a prohánějí se noční oblohou.

Christianizace Evropy psy tak úplně z pověstí nevyhnala. Jen u nás se najde pověstí o různých přízračných či ohnivých psech obrovské množství. I do křesťanského prostředí, které by těmto polopohanským věcem nemělo holdovat, navíc pronikly mýty o pozoruhodných psech.

Příkladem za všechny je pes svatého Rocha, patrona proti moru, který mu v jeho nemoci nosil jídlo. Pes se tak stal jedním z atributů tohoto svatého. Trochu bizarní je příběh tzv. svatého Guineforta, což byl podle pověsti chrt neprávem zabitý svým pánem, který začal být na francouzském středověkém venkově uctíván proti všem pravidlům církve jako světec. Tato tradice zůstávala všem protikacířským zásahům živá skoro až do 20. století.

A dnes? Co jiného jsou všichni ti Komisaři Rexové, Lassie a Šárikové, než moderní mýty o psech doprovázejících hrdiny dneška. Psi zkrátka s námi od pravěku nežijí jen v našich domech, ale i v našich příbězích.