Termíny „škrtič“ a „škrcení“ jsou vlastně u hroznýšů královských nepřesné. Naznačují totiž zabití udušením. Ve skutečnosti ale biologové už dlouho vědí, že tito silní hadi svou kořist usmrcují tak, že jí sevřením zastaví tok krve do srdce a mozku. Tato technika umožňuje hroznýšům lovit i poměrně velká zvířata jejich domovských pralesů Amazonie, jako jsou divoká prasata, opice či oceloti. 

Vědcům ovšem až doposud nebylo jasné, jak je to vlastně možné, že se had sám při sevření kořisti neudusí. Hadi totiž nemají bránici, což je u savců blána šlach a tenkých svalů, která je základním prvkem našeho způsobu dýchání. Hadi ovšem k dechu užívají výhradně svaly žeberní. Když se tyto svaly věnují polykání kořisti či právě mačkání něčeho vnějšího, nemohou obsluhovat plíce. Hadi tak při polykání skutečně nedýchají, tuto činnost ale mohou na chvíli přerušit a pokud jim konzumovaná kořist netlačí na plíce, pak mohou chvíli odpočívat a dýchat. 

Škrcení kořisti ale není u hroznýšů rychlá záležitost, může trvat i 45 minut a polevit se u ní nedá. To je právě kořen oné záhady, která biologům až doposud vrtala hlavou: jak může had svírat kořist, a přitom se neudusit? Obzvlášť když spotřeba kyslíku při aktivním lovu a škrcení stoupá oproti klidovému stavu až sedminásobně.  

Měření během škrcení

Odpověď poskytl výzkum vedený biologem Johnem Capano z Brownovi univerzity v Providence v USA. Vědci při něm v podstatě sledovali činnost různých částí těl hroznýšů pomocí měření krevního tlaku. To podle autorů studie přinášelo chvílemi situace na pomezí dramatu a komedie, kdy bylo potřeba hadovi navléknout měřící pásku a přesouvat ji po těle, což se ne všem účastníkům výzkumu líbilo. Na druhou stranu prý ale podráždění hroznýši dávali nelibost najevo tak výhružným syčením a prskáním, že to otvíralo výborné možnosti měřit i hluboké nádechy. Pochopitelně měření prováděli i při škrcení kořisti. 

Pomocí sledování různých bodů na těle hadů bylo možné určit, jak se pohybují jejich žebra, respektive žeberní svaly. Připomeňme, že hadi mohou mít až 400 obratlů a žebra tvoří v podstatě celou délku jejich těla, nepočítaje hlavu a krátký ocas za kloakou. Hroznýš královský přitom v zajetí dorůstá 2,5–3 metrů, v přírodě až čtyř metrů. 

Mění místo dýchání

V podstatě se ukázalo, že hroznýši velmi efektivně pracují s rozložením svalů podél těla a že dokáží změnit část hrudníku, která se má právě věnovat dýchání. Pokud na škrcení právě pracovaly svaly v přední části těla za hlavou, pak se žebra bližší ocasu začala vzdouvat a tím umožňovat pohyb plic. Dalo se přitom sledovat, jak se při nasazení spodních částí hrudi ke škrcení aktivují k dýchání horní partie žeber. 

Capano se svými kolegy tuto nově objevenou schopnost pojmenovali „modulární plicní ventilace“. Domnívají se, že se u hadů vyvinula dříve, než škrcení – a stala se jejich evoluční výhodou. Tak jako u jiných hadů prošel dlouhým vývojem vznik jedu a dutých zubů. Možná ale, že schopnost škrtit byla primární evoluční výhodou, která vůbec podmínila „úspěch“ hadů. Podle biologů se dlouhá, nudlovitá těla vyvíjela u zvířat s páteří opakovaně. Žádný z řádů ale nedosáhl takové diverzity a rozšíření jako hadi se svými 4000 druhů.  

Schopnost modulární plicní ventilace otevřela škrtičům mnohem širší pole potenciální kořisti. Hroznýš královský pak představuje vrchol tohoto vývoje a své královské přízvisko si tak vlastně zaslouží právem. Každý chovatel hroznýšů si tak může říci – až mu bude jeho mazlíček zase někdy pokoutně ovíjet ruku – že je vlastně svědkem zázraku evoluce a neuvěřitelných schopností biomechaniky živého těla.