Patrně už někdy v pravěku si člověk všiml u holuba skalního jeho schopnosti vracet se do hnízda. Divocí holubi disponují schopností magnetorecepce přirozeně, jako u všech zvířecích vloh se ale dají dále rozvíjet selektivním šlechtěním. Zopakujme, že holub se instinktivně vrací do domácího hnízda, po vyslání pak musel být z hnízda odvezen zpátky, aby čekal na další zprávy. Přesto se čas od času podařilo některé holuby vycvičit i v obousměrném cestování (to jsou ale spíš výjimky).

Informace o zprávách posílaných holuby máme od hlubokého starověku. Zmínky o nich nalézáme ve staroegyptských textech z doby před 3000 lety. Na vyobrazení korunovace faraona Ramsese III. vidíme, jak zprávu o něm roznášejí holubi. Ve antickém Řecku už byl cílený chov poměrně rozvinutý, tradicí bylo například rozesílat po holubech zprávu o vítězích olympijských her. Bylo také zvykem brávat s sebou holuby na mořské plavby.

Římané se svou správou rozsáhlé říše vybudovali nejen sofistikovanou síť klasických poštovních cest, ale extenzivně využívali i poštovních holubů. Máme zprávy o rozsáhlých holubnících v bohatých rodinách i pečlivém sledování rodokmenu zvířat. Nešlo ale jen o pouhý rozmar, některé chovy byly zřejmě využívány v legiích, neboť například u slavné bitvy u Mutiny se ze záznamů dozvídáme, že obklíčený Brutus rozesílal holuby s prosbami o pomoc svým přátelům.

Dobře jsme informováni o široce využívané holubí lince mezi Nur-Eddinem a Bagdádem ve 12. století, stejně tak středověká syrská města byla takto propojena. Patrně právě z Blízkého východu se při křížových výpravách dostala znalost této komunikace do středověké Evropy. Například benátská republika měla při pobřeží sérii strážních stanic, které byly vybaveny holubníky.

Už ne nutnost

S novověkem začalo využívání holubů a jejich šlechtění poněkud upadat, od 18. století – a především ve století 19. – však zažívají tito opeřenci svoji malou renesanci. Tentokrát však již nejsou poštovní nutností, neboť v Evropě se rozvinula síť dobrých cest, po kterých putovali poštovní posli sice pomalejší, ale spolehlivější. Zprávy o vojenském využití holubů máme ovšem i z moderních dob, šlo ale spíše o sporadické akce.

Holubi figurovali jako nosiči zpráv ve válkách napoleonských, i pozdějších v 19. století. Najdeme je sporadicky i za první světové války. Specifické je využívání poštovních holubů ve 2. světové válce, kdy například francouzský odboj takto čile komunikoval s Brity. Němci na to mimochodem reagovali nasazením cvičených sokolů.

Sporadicky se holubích linek využívalo i v míru, například na začátku 19. století mezi Bruselem a Cáchami, nebo ke komunikaci mezi australskými farmami až hluboko do 20. století. Holubi se nicméně stali už v 19. století primárně sportovní záležitostí. Což je tradice, která trvá dodnes, a současné čistokrevné chovy jsou stejně opečovávané, jako například u výstavních psů. Po staletém válečném i mírovém nasazení si tak holubi konečně užívají trochu té zasloužené péče a rozmazlování.