Je asi potřeba objektivně přiznat, že drtivá většina oněch legend o návratech z neuvěřitelných vzdáleností není pravdivá. Buď jde o příběhy nadsazené, překroucené nebo nepochopené. Z USA je známo několik případů, kdy rodina nadšeně líčila novinářům zázračný návrat jejich kočky ztracené při dovolené na druhé straně státu, jen aby se pak ukázalo, že ve svém žalu si spletli pohřešovaného s úplně cizím zvířetem. Úplně toto téma ale shodit nechceme, existuje několik málo skutečných událostí, kdy mazlíček stovky kilometrů domů opravdu urazil. Návrat byl ale souhrou obrovských náhod, zvíře se například vydalo přímo na východ, dokud se nedostalo do známého teritoria.

Na druhou stranu ale zvířecí schopnosti podceňovat nebudeme. Ostatně dobře známé jsou například ptáci schopní navigovat v planetárním měřítku. Využívají při tom nejen přímého sledování terénu, ale i vytváření mentálních map, vnímání pozice a úhlu slunce, spolu se schopností vnímat magnetické pole. U psů a koček je to přeci jen trochu jinak, ačkoliv nejnovější výzkumy ukazují, že i psi do určité míry dokáží na magnetické pole Země reagovat.

Žádný výzkum nic nepotvrdil. Zatím

V odborných kruzích tak nadále panuje skepse ohledně schopnosti psů a koček hledat cestu z neznámého území. Jedna věc je se někam zatoulat, jiná situace ale nastává, když vás odvezou na naprosto neznámé místo a vy se musíte vracet skrze nikdy nenavštívené území. Doposud žádný řízený výzkum nepotvrdil schopnost psů či koček hledat cestu domů podobně jako holubi. A to existuje i studie, která se vážně zabývala možností neznámé telepatické schopnosti psů vnímat i očima neviděné prvky daleko v krajině.

Skutečná síla našich mazlíčků vzešlých z predátorů je v něčem jiném – jsou skutečnými mistry ve vytváření mentální mapy terénu, kterým prochází. Jako dědictví po divokých předcích, kteří museli dokonale znát rozsáhlé lovecké teritorium a migrovat za kořistí krajinou, dovedou psi i kočky vnímat terén mnohem komplexněji než člověk. Samozřejmě, s domestikací mohou mnohé schopnosti zakrnět, u divokých psů a vlků ale pozorujeme například to, že jakmile si šelma zmapuje oblast, ve které se pohybuje, dokáže si v hlavě promítnout nejvhodnější trasu, ačkoliv se po ní vydává poprvé. U řady psů a koček tyto schopnosti zůstaly zachovány.

Orientační mapa pomocí smyslů

Můžeme v podstatě říci, že naši mazlíčci nemají v hlavě radar, který by viděl i doposud nespatřená místa. Za to je ale jejich mozek výborný kartograf, který kreslí mapu poznaného za pomocí všech smyslů. Při vytváření mentální mapy totiž nejde jen o přímo pozorovaný terén. Důležitá je i orientace pomocí čichu a sluchu, pes například vnímá zvuk silnice či řeky jako orientační bod, ačkoliv jej pouze slyší.

Oproti smyslové orientaci v terénu není vědci doposud zmapováno, jak moc využívají psi či kočky i zmiňované vnímání magnetického pole, případně pohyby slunce na obloze. Dávalo by to na první pohled smysl, otázka magnetického pole je ale nejasná a málo probádaná, slunce zase nehraje v životě vlčích smeček či divokých koček takovou roli (lov a přesuny probíhají hlavně za soumraku).

Problém samozřejmě nastává v chaotických a dynamických prostředích moderních měst. Řada faktorů může zatoulaného mazlíčka mást, hledat cestu v záplavě pachů a zvuků ulice je náročnější než v lese. To, že ztracená kočka či pes nemůže najít cestu domů, ale bývá většinou dáno spíš tím, že prchali ve strachu a panice, případně se nevrací kvůli zranění.

Pokud se kočka vydá na potulku cíleně, může urazit velkou vzdálenost, a přesto se pohodlně vrátí – pokud se jí samozřejmě něco nestane. Města jsou totiž hlavně nebezpečná a tváří v tvář masové dopravě jsou často sebelepší orientační smysly bezbranné.

Odpověď po „návratových“ schopnostech našich mazlíčků je tak v podstatě obojaká. Na jednu stranu nesmíme přeceňovat jejich schopnosti, zázračné příběhy návratu napříč celými zeměmi zůstávají vysoce nepravděpodobné. Zároveň ale máme pořád co dočinění s vrcholovými predátory, kterým je vlastní perfektní schopnost orientovat se a vnímat komplexně prostor kolem sebe.