Podle tvrzení autorů jde vlastně o vůbec první vědecký podložený důkaz, že inteligentní zvířata mohou v zajetí trpět právě kvůli náročnosti svého myšlení. To se tak nějak tušilo už dříve, sám selský rozum nám říká, že pro tvory bohatě vnímající své okolí je mnohem těžší žít v prázdné kleci než ve výběhu simulujícím divokou přírodu. Jasná měření ale v této otázce chyběla. 

Motivací k výzkumu byly mimo jiné dva fakty: papoušci patří mezi mimořádně inteligentní tvory a zároveň dnes platí, že více než polovina světové papouščí populace žije v zajetí. To je na jednu stranu možné chápat i jako pozitivní jev – řada druhů je v divoké přírodě vážně ohrožená, a domácí chovy tak pomáhají bránit jejich vymření. Když už si ale člověk na sebe bere zodpovědnost za vnímajícího, citlivého tvora, měl by cítit i závazky vůči tomu, jak se vlastně při životě v zajetí cítí. 

Vědci vycházeli ze dvou zdrojů. Znovu zhodnotili velký průzkum, který v 90. letech mapoval životní podmínky a chování více než 30 tisíc papoušků ve Spojených státech. K tomu připojili svůj vlastní online dotazník pro asi 1400 majitelů opeřených mazlíčků. Ti se měli v odpovědích zaměřit na stereotypní chování a nezvyklé aktivity ptáků, které mohou indikovat stres či nedostatek podnětů – tedy projevy jako je kousání do klece, pojídání vlastního peří, kompulzivní obíhání voliéry a podobně. Při tom se snažili pracovat statisticky s veličinami, jako jsou podmínky bydlení, velikost mozku daného papouščího druhu, strava a další faktory. 

Příliš snadná potrava a chudé prostředí

Ukázalo se například, že papoušci, kteří se v přírodě živí oříšky, semeny a hmyzem s pevnou kutikulou, projevovali ve vysokém procentu případů neurotické chování, pokud byli krmeni „beze snahy“. Naopak ti z těchto druhů, kterým chovatel poskytoval jídlo, které musejí trochu dobývat – otevírat skořápky, zdolávat speciální hračky a skrýše a podobně – byli o poznání klidnější. Mazlíčci, kteří pocházeli z druhů považovaných za nejinteligentnější, zase zjevně strádali, pokud žili v příliš chudém prostředí, případně měli nedostatek sociálních kontaktů. Podobných zjištění, které ukazují vztah mezi projevy nepohody a mírou inteligence, bylo více. 

Obecně platilo, že druhy s menším mozkem, se jevily být klidnější a spokojenější. I andulka či korela je kreativní, vnímavý a citlivý tvor. Složitost jejich myšlení je možná ale přeci jen o trochu menší než u papoušků šedých, papoušků mniších a podobných „géniů“ ptačí říše. Zdá se zkrátka, že vysoká inteligence je v divoké přírodě značnou evoluční výhodou, v zajetí se ale může stávat přítěží, pokud není dostatečně zaměstnávána.

Stimulace je potřeba

Příklad s jídlem je obecně důležitý a signifikantní. V přírodě papoušci tráví sháněním potravy až 70 procent denního času, což výrazně stimuluje jejich mysl. Musí hledat kreativní řešení, sledovat své okolí, být na pozoru před predátory a podobně. V nedostatečně vybavené kleci...inu, celý ten čas hledí do prázdna a čekají na naplnění misky, když to řekneme trochu přízemně. 

Zkušení chovatelé vědí, že velcí ptáci jsou spokojenější ve voliérách, jejichž budování věnují značnou pozornost. Je ale zároveň pravda, že si dnes i začátečníci mohou poměrně snadno pořídit i náročnější druh a umístit ho do zcela nevhodné klece. A dodejme, že to se může nakonec podařit i s andulkou – i ta potřebuje stimulaci a společnosti, protože to není pokojová květina.  

Význam studie tak spočívá v tom, že pomocí statistických dat podtrhuje dříve tušené. Navíc mají závěry dvě praktické roviny: lze je vztáhnout na chov mimořádně inteligentních tvorů obecně, kupříkladu lidoopů v zoologických zahradách.

Co je ale ještě důležitější, přímo nutí k zamyšlení všechny majitele papoušků. Jak jsme zmínili, těch na světě není málo – celková světová papouščí populace se hodně orientačně odhaduje na 100 milionů jedinců, z toho dobrá polovina jsou domácí mazlíčci. Mnoho chovatelů exotického ptactva své opeřené mazlíčky upřímně miluje a díky podobným studiím mohou dále promýšlet, jak svým oblíbencům připravit co nejlepší život.