Výzkumný tým vedl profesor Hannes Lohi, jehož pracoviště se v rámci univerzity dlouhodobě zabývá studiem psů a jejich genetiky. Studie byla přitom od začátku koncipována jako interdisciplinární, vstupující i na pole lidské psychologie a psychiatrie. Tzv. ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), tedy porucha pozornosti s hyperaktivitou, je totiž jedním ze zásadních témat dnešní psychologie, neboť se úzce dotýká i pedagogiky a dalších věd. Hledají se příčiny, vhodné přístupy k ADHD a také co všechno vlastně tento soubor poruch zahrnuje. Včetně polemiky o tom, kdy je vhodné mluvit o poruše a kdy jde jen o běžný rys chování. 

Vědci každopádně vycházeli z toho, že lidé a psi sdílejí nejen některé psychologické vlastnosti, ale také životní prostředí. Chování odpovídající ADHD navíc bylo u psů popsáno už dříve, proto představují ideální modelovou skupinu pro výzkum těchto psychologických jevů. 

Data celé studie představovala informace získaná od více než 11 tisíc psů. Jejich majitelé totiž pomocí vyplňování dotazníků popisujících chování zvířat pomohli vytvořit mimořádně rozsáhlý průzkumný vzorek. Sledované otázky přitom přímo vycházeli ze zkoumání lidského ADHD. Cílem celé práce bylo určit faktory ovlivňující psí formu ADHD a spojení těchto poruch s dalšími rysy chování. 

Ukázalo se, že hyperaktivita, impulzivita a neschopnost držet pozornost byla častější u mladých psů, navíc samců. To podle autorů studie zajímavě odpovídá statistikám lidského ADHD. Tyto poruchy se totiž nejvýrazněji projevují v dětství a zdá se, že častěji u chlapců. Zároveň se ale ukázalo, že vliv na psí chování má i psychická pohoda – častější výskyt hyperaktivity byl u psů, kteří trávili více času o samotě. To je specifické a s lidským ADHD to moc srovnávat nelze.  

Geny hrají velkou roli

Zajímavé ale je, že u lidské ADHD se často skloňuje otázka dědičnosti. Genetické predispozice jsou možná jedním z hlavních faktorů, proč se poruchy chování objevují. Podobně ale publikovaná studie zjistila, že existují rozdíly mezi psími plemeny. Chovatelé vědí, že různá plemena mají různou povahu – někdy jsou rozdíly malé, někdy výraznější. Je to důsledek cíleného šlechtění a rozvíjení požadovaných vlastností psů.

Jinými slovy: jde o geny. Když se pak ukáže, že některé poruchy chování odpovídající ADHD mají častější výskyt u specifických plemen, pak to naznačuje, že i jejich příčina leží v oblasti genetiky. Zajímavé při tom je, že ne všechno, co označíme jako poruchu, tak bylo nutně při šlechtění vnímáno.  

Autoři studie uvádějí příklady, které korelují s jejich zjištěními: pracovní psi, jako třeba německý ovčák či border kólie, mají mezi požadovanými vlastnostmi vysokou schopnost soustředění, ale zároveň to, co bychom nazvali impulzivitou a snad i hyperaktivitou. Zkrátka schopnost vystřelit, rychle jednat, nezastavovat se – opak klidu. Tyto vlastnosti u nich šlechtění podpořilo a dnes je, pokud se ocitnou v roli mazlíčků, můžeme vnímat jako chybu.

Z obráceného spektra jsou pak psi, kteří byli od začátku šlechtěni jako společníci a mazlíčci, třeba čivavy, pudli a podobně. U těch se očekávala spíše klidná povaha, menší důraz se ale dával na schopnosti koncentrace a soustředění. A skutečně, výzkum ukázal, že pokud si nesoustředěnost definujeme jako poruchu chování, pak má u těchto plemen vyšší výskyt. 

Spojení s dalšími poruchami

Studie také potvrdila už dříve sledovaná spojení mezi jmenovanými poruchami a dalšími problémy. Vedle hyperaktivity, impulzivity a poruch koncentrace se tak objevují horší jevy, jako sklony k agresivitě, obsesivně-kompulzivní poruchy či úzkosti. To do určité míry odpovídá některým zjištěním lidských psychologů, kteří ukazují, že u hlubších projevů ADHD se začínají objevovat další poruchy chování ne nepodobné těm jmenovaným. 

Výzkum tak naznačuje, že centra mozku a neurobiologické funkce regulující chování mohou mít podobnou strukturu u lidí i u psů. To podporuje tezi výzkumného týmu, že psi mohou sloužit jako modelový druh pro studium lidských ADHD poruch. Samozřejmě, pořád platí, že pes není člověk a mnohé faktory dětství nesnesou srovnání s podmínkami psů. Přesto však výzkumný tým optimisticky doufá, že by závěry jeho studie mohly vést k dalším výzkumům, které usnadní identifikaci a řešení poruch chování souhrnně nazývaných ADHD nejen u psů, ale i u lidí.