Jak jsme řekli, majitele koček asi výsledky studie nepřekvapí. Nicméně je pravdou, že v obecném povědomí trvá stereotyp, který říká, že kočky se sice umí mazlit a kamarádit, ale s hlubokým, pevným poutem člověka a psa se to srovnávat nedá. Díky výzkumu přírodovědkyně Kristyn Vitale z univerzity v Oregonu ale máme potvrzeno, že pevnost kočko-člověčího vztahu nesmíme přeceňovat – a že psi nemají monopol na titul nejlepších přátel.

Badatelka se svým týmem provedla behaviorální experiment sledující reakce koček v nečekané situaci, přičemž přítomni jsou jejich majitelé. Podobné experimenty v minulosti prokázaly, že například psy (ale i některé druhy opů) vytvářejí dva typy vzájemných vazeb: jisté a nejisté.

Pes, který cítí u svého člověka jistotu a bezpečí, pokud se ocitl v neznámém či stresovém prostředí experimentu, tak se nejprve u svého pána uklidnil. Po tom se dokázal vrátit k přirozenému prozkoumání neznámého prostředí. Takto reagovala většina psů – menšina měla ale se svým člověkem vztah nejistý. V takovém případě byly stresové reakce dvojí: buď obsesivní snaha držet se u člověka za každou cenu a neschopnost se uklidnit, případně dokonce se ve stresu vyvolaným neznámým prostředím držet od člověka co nejdál.

I kočičky se nechají například vyvenčit a ty, které jsou na to zvyklé, dokonce rády | zdroj: Pixabay

Jak probíhal test s kočkami? Experimentu se účastnilo 79 nedospělých (protože mají větší tendenci k hledání bezpečí) a 38 dospělých zvířat. V neznámé místnosti plné neprozkoumaných podnětů seděl člověk uprostřed označeného kruhu. Jakmile kočka – vždy šlo o kočku z péče toho člověka – vstoupila do kruhu, člověk na ni mohl reagovat. Tím se vytvořila informace, kam se má zvíře vydat, pokud chce lidskou pozornost, pomazlení a uklidnění.

Po dvou minutách člověk odešel a nechal kočku samotnou. Za dvě minuty se ovšem vrátil a opět usedl do kruhu. Kočka po dvou minutách osamělého zkoumání neznámého prostředí musela mít rostoucí hladinu napětí a nervozity. Ty s pevnou vazbou na svého člověka tedy uvítaly jeho návrat a okamžitě se ke svému „ostrovu jistoty“ vydaly. Tam kde pevný vztah nebyl se kočičí radost a uklidnění nekonalo.

Dospělé kočky absolvovaly test jednou, koťata po dvou měsících znovu. Polovina koťat přitom mezitím absolvovala se svým člověkem trénink a socializační kurzy, druhá polovina se jako kontrolní skupina nechala bez zvláštní péče. Výsledky byly překvapující. Až 65 procent koťat mělo ke svým lidem vytvořený pevný vztah a po dvouměsíční pauze nebyl žádný rozdíl mezi těmi, kterým se věnovaly kurzy a ostatními.

Ovšem i u dospělých koček byl stejný poměr – cca 66 procent procent projevilo pevnou, pozitivní vazbu na své lidi. Zajímavé je, že i u podobného testu cvičených asistenčních psů byly publikovány výsledky s podobným poměrem – 61:39 pro pevné, jisté vazby.

Kočka je zkrátka také nejlepší přítel člověka | zdroj: Pixabay

Pozitivní obraz koček, které mají dle studie stejný potenciál v nadpoloviční většině vytvářet pevné, důvěryplné vazby se svými lidmi doplňují i starší experimenty stejného badatelského týmu.

Ty už dříve přinesly výsledky, které říkají, že kočky vůbec nemají sklony k asociálnosti a naopak tíhnou k lidské společnosti a družení se (K. Vitale tuto studii uvedla vtipně: „Jestli si myslíte, že jsou kočky asociálové, možná je chyba spíš ve vás.“). Jiný experiment ukázal, že v řízeném prostředí kočky na prvním místě preferují lidskou společnost před hračkami a dokonce jídlem – pokud si mohou vybrat jen jedno z toho.

Shrnuto a podtrženo: Nikdo nebere psům upřímnost jejich citů vůči lidem. Možná je ale na čase, abychom přestali křivdit kočkám, ve kterých pořád mnozí lidé vidí falešnice a chladné šelmy bez citů, které jsou vlastní psům. Nejen pes, ale i kočka umí být nejlepší přítel člověka.