Když se použije anglické slovíčko „fancy“, je řeč o chovu jako hobby, který sleduje šlechtění, aktuální ideály vzhledu, zajímavá plemena a podobně. Chov pěstěných koček jako mazlíčků existoval například mezi aristokracií už dávno. Harrison Weir tomu všemu ale dal punc organizovanosti a odbornosti.

Pan Harrison Weir se narodil ve venkovské středostavovské rodině a od mládí projevoval výtvarný talent. Učil se v kresbě a už ve třinácti letech začal pracovat v jedné londýnské tiskárně, kde získal postupně velké zkušenosti v dřevořezbě i v rytí do kovů. Od roku 1842 se tak stal ilustrátorem novin, brzy poprvé vystavoval vlastní obrazy a začal ilustrovat i knihy. Weirův styl odpovídá přesně tomu, co si představíme jako „viktoriánskou rytinu“. Černobílé obrazy s drobnými detaily, tak typické pro noviny či knihy 19. století.

H. Weir: The Parrot Thief (1885) | zdroj: The Christmas Tree (Londýn 1885)

Kromě výtvarného umění měl Weir od mládí rád také domácí zvířata. Právě kresby koček, psů či drůbeže patří mezi jeho nejznámější. Ostatně je známé, že některé obrázkové knihy o přírodě, které měl původně jen ilustrovat, začal ve spolupráci s nakladatelem aktivně editovat a autorsky rozšiřovat. Později se sám stal autorem několika knih, především známé publikace Our Cats (Naše kočky, 1889).

Weir se díky své popularitě pohyboval mezi londýnskou elitou a byl poměrně známou osobností, rozhodně nešlo o nějakého „chudého umělce“. Věnoval se chovu zvířat, kromě koček byl známý i jako holubář. Mimo to byl proslulý svým zahradnictvím a zahradnickými a sadařskými studiemi. Byl to zkrátka typický viktoriánský gentleman, který si mohl dovolit věnovat se koníčkům a tak svou energii i finance napřel k nedivoké přírodě.

U soutěží holubů se asi inspiroval k tomu, že by obdobné soutěžní výstavy, měl mít i chov koček. Kočičí soutěže nebyly v Evropě úplné novum, vlastně je zajímavé, že jednu z nejstarších zpráv o něčem takovém máme zase z Anglie. V 16. století se prý konalo velké klání koček, kde ale byly poměřovány spíše praktické kvality – vítěz získal cenu „nejlepší myšilov“. Weir o 300 let později přišel s nápadem na výstavu moderní a na sjednocení dosud decentralizovaného šlechtitelství koček. Mrzelo ho, že v obecném povědomí byla tato zvířátka pořád tak trochu opovrhovaná. Doslova si zapsal: „Bylo by dobré pořádat výstavy koček, abychom si mohli všímat jednotlivých plemen, barev atd. a aby tak domácí kočka, která sedává před krbem, získala nepředstavitelnou krásu a přitažlivost.“

Jedna z kočičích kreseb H. Weira | zdroj: H. Weir: Our cats and all about them (Londýn 1889)

A tak se v roce 1871 podařilo uspořádat v londýnském Crystal Palace první výstavu koček na světě. Weir na to samozřejmě nebyl sám, milovníků koček byla celá řada, ovšem jeho obrovský entusiasmus dotáhl celou záležitost do úspěšného konce.

První návrhy kategorií, hodnotících kritérií i cen, to všechno bylo z Weirova pera. Výstavy se zúčastnilo na 160 koček a byla velmi pozitivně přijata tiskem i veřejností. Když pak záštitu nad další výstavou přijala sama královna Viktorie, majitelka páru modrých perských koček, stala se z chovu koček vyloženě módní záležitost.

Doposud nesjednocené chovatelství se začalo organizovat do klubů, dílčí plemenné knihy začaly být vedeny moderním způsobem a vedle tradičních plemen byla brzy registrována řada nových, dosud nesledovaných. Z Británie se pak tato móda rozšířila do celého světa a tradice založená panem Weirem trvá kontinuálně dodnes.

Londýnský výtvarník, který si rád maloval kočky, tak dosáhl svého snu: chovatelství koček a péče o jejich plemena začalo být bráno stejně vážně, jako například u psů či holubů a krásu těchto šelmiček začala oceňovat i široká veřejnost.