Výzkum probíhal na University of Queensland v Austrálii, tedy v zemi, která je hadů plná. Vedoucí vědeckého týmu Christina Zdenek přitom o těchto zvířatech mluví skoro až láskyplně, když říká, že jsou to plaší, poměrně zranitelní tvorové. Ačkoliv obývají nejedno terárium, přesto se o nich máme pořád co učit. To ostatně potvrzuje i nová studie.

Jak jsme naznačili, vědci už dlouho vědí, že navzdory obecné představě hadi nějakou formu sluchu mají. Dlouho se ale mělo za to, že je ve srovnání s ostatními smysly u nich sluch velmi slabý a takřka zakrnělý. Hadi se totiž orientují hlavně pomocí zraku a perfektního čichu spojeného s činností tzv. Jacobsonova orgánu, který jim pomocí jejich rozeklaného jazyku umožňuje „ochutnávat“ pachy ve vzduchu. Přesto i sluch hraje svou roli, hadi jej podle všeho dovedou využívat alespoň částečně při přežívání v divočině a vyhýbání se silnějším predátorům.

Hadí zástupci všech velikostí

Vědci pro svůj výzkum pracovali se zástupci celkem 19 hadích druhů, které zahrnovaly jak ty orientované čistě na zem, tak hady preferující prostředí korun stromů či vodnatých oblastí. K testu pak byly používány vlny zvuku o frekvenci mezi 0 až 450 Hz. V rámci experimentu se také zkoušely rozdíly mezi zvukem, který způsobil vibrace země, a zvukem šířeným pouze vzduchem. I u pozemních vibrací bylo důležité, že jejich zdrojem byl zvuk, nešlo tedy o úplně stejný mechanismus, jako když had zareaguje na vnímaný pohyb.

Různé skupiny hadů reagovaly rozdílně, druhy ze stejného rodu ale měly reakce obdobné. Největším testovaným zvířetem byla krajta hnědohlavá měřící 2,7 metru. Je aktivní hlavně v noci a nemá skoro žádné přirozené nepřátele. Malé denní druhy se oproti tomu – ačkoliv samy jsou dravci – stávají kořistí větších nepřátel. Dokonce i taipan pobřežní, jeden z nejjedovatějších hadů světa, je loven dravými ptáky či varany. Ke své kořisti jsou tito menší, denní hadi také naučení přicházet mnohem opatrněji než například zmiňovaná krajta.

Malí hadí lépe slyší

To všechno pak souvisí se zjištěními vědců: zatímco taipan měl jeden z nejcitlivějších sluchů, krajta hnědohlavá vypadala skoro hluše. Dává to přitom smysl: sluch je mnohem prospěšnější menším, opatrným hadům aktivním za světla. Krajta tak zvuk víceméně ignorovala, taipan i u slabších hluků okamžitě nasadil průzkumný pohyb směrem ke zdroji.

Výsledky výzkumu mohou nabízet dvě možné interpretace. Potřeba sluchu může vytvářet evoluční tlak na jeho fungování, proto je u některých druhů jako evoluční výhoda citlivější. Druhou variantou je pak behaviorální hypotéza: hadi slyší všichni zhruba stejně, velké noční druhy ale nemají tak vtištěné chování odpovídající tomu, co slyší. Neberou zkrátka zvukovou informaci za důležitou.

To jsou ale otázky, které si žádají další výzkum. Prozatím stačí prostě konstatování: tvrdit, že hadi jsou hluší, není přesné. Nevyrovnají se sice lidem, natož psům či kočkám, přesto o tento svůj pátý smysl nepřišli. Kdo má doma hadího mazlíčka, může na něj klidně dál hovořit: rozhodně nemluví naprázdno.