Studie je výsledkem rostoucího zájmu o stárnutí psů jako modelového druhu k výzkumu stárnutí lidí. Díky tomu mohla vzniknout rozsáhlejší výzkumná iniciativa, která zahrnuje i autory výzkumu. Těmi jsou biologové a etologové z Univerzity Eötvöse Loranda v Budapešti se svým projektem. Díky dobře financovanému zájmu o lidské stáří – které se stále snažíme zpomalovat – je tak možné napřít vědecké úsilí i čistě směrem k našim čtyřnohým přátelům. 

Celý výzkum probíhal na genetické úrovni pomocí mapování změn RNA. Možný byl také proto, že majitelé 13 psů, kteří museli být kvůli zdravotnímu stavu uspáni, věnovali jejich těla vědě. Šlo o zástupce sedmi plemen z věkové skupiny 1–4 roky a 14–17 let života. Díky tomu mohli badatelé detailně prozkoumat jejich mozky a porovnat je se stávajícím poznáním genetické struktury mozkové tkáně psů.

Vypnuté a zapnuté geny

Již dříve byla popsána sada 20 tisíc genů ve psí mozkové tkáni. Nový výzkum ukázal, že z tohoto počtu je asi 16 tisíc aktivních v každém věku. Více jak 3500 genů se ale objevuje „zapnutých“ v různých věkových skupinách. Jakési zpomalování mozku pak může naznačovat fakt, že pro staré psy je typická skupina jen necelých 100 genů z těchto 3500. 

Obecné závěry autorů studie říkají, že v konečném důsledku je pro změny způsobené stárnutím důležitá spíše kvantita a ne kvalita. To znamená, že rostoucí problémy spojené se stářím jsou způsobené ani ne tak vyřazením konkrétních skupin genů, jako spíše celkovým útlumem počtu těch aktivních. Tyto změny pak mají vliv na rozvoj takových jevů, jako jsou problémy s koordinací, klesající imunita, rozvoj stařecké demence a podobně. Autoři také zdůrazňují, že ač číslo 13 zkoumaných psů nezní závratně, ve skutečnosti je jejich studie výzkumem se zatím největším počtem geneticky sekvenovaných vzorků. 

Stejné vlivy na lidi i psy

Důležité při tom je, že při srovnání s obdobnými výzkumy lidí, jde vidět značné podobnosti v popsaných procesech. Existují podobné výzkumy mozkové tkáně například i u hlodavců, kteří se ovšem od lidí a psů odlišují. Klíčem k naší podobnosti je pravděpodobně to, že psi jsou skutečně našimi nejbližšími zvířecími přáteli a společníky. Drtivá většina z nich je dnes chována jako mazlíčci, proto sdílí s lidmi jejich obydlí, životní prostředí, často i zdroje stresu, nemocí, nevhodných civilizačních návyků a podobně. Zkrátka to, co má vliv na člověka, má vliv na psa. 

Nová studie tak má dvě zásadní roviny: nabízí modely použitelné pro výzkum stárnoucích procesů u lidí, zároveň také posouvá poznání stáří u samotných psů. To může mít velký význam do budoucna. Člověk ani pes nemůže vyhrát nad smrtí, alespoň vědci s něčím takovým zatím nepočítají. Podobné výzkumy ale v budoucnu mohou vést například k tomu, že se stáří obejde bez rozvoje demence, ztráty vnímání či ztráty kontroly nad vlastním tělem. A takové klidné, důstojné stáří by si zasloužili nejen lidé, ale i psi po jejich boku.