Výzkumem morčecí minulosti zapsané v genech se zabývala doktorandka Edana Lord z novozélandské University of Otago. Navázala na dlouholetou práci své profesorky Matisoo-Smith, která v rámci svého bádání mapovala DNA rostlin a zvířat, která v Pacifiku šířili migrující Polynésané. Díky tomu dokázala popsat, jak kolonizace Tichomoří probíhala a odkud vzešla. Právě na tomto metodickém základě se Edana Lord zaměřila na mapování DNA morčat.

Evropským pohledem bereme morčátka hlavně jako roztomilé mazlíčky. Někdy ale zapomínáme, že byla důležitou součástí lidské kultury a že mohou zrcadlit i vývoj lidského osídlení. Nesmírně zajímavá je například skutečnost, že už v předkolumbovské Americe se morčata objevila v Karibiku.

Jestliže víme, že pravlastí jejich divokých předků jsou Andy, pak není těžké uhádnout, že na karibské ostrovy se morčata musela dostat v rámci dálkového obchodu domorodých říší a kmenů. Nejstarší nalezené pozůstatky morčat jsou přitom v Karibiku datovány už do doby kolem roku 500 n. l.

Pro samotný výzkum byly odebrány vzorky DNA z archeologicky zachycených „pravěkých“ morčat z mnoha lokalit. Kromě Karibiku šlo o Peru, Kolumbii, Bolívii, Portoriko, ale i Evropu a Severní Ameriku. Vzniklá „genetická mapa“ vědce notně překvapila. Například pro Karibik se předpokládalo, že zdejší morčata musela pocházet asi z Kolumbie jako nejbližšího regionu. Ve skutečnosti se ale na ostrovy dostala až z peruánské populace. To je překvapivě vzdálená oblast a vypovídá o velkém potenciálu dálkového obchodu v předkolumbovské Americe.

Morče dokáže být skvělým parťákem | zdroj: Profimedia

Otázka morčat v Karibiku se na začátku zdála být nejzajímavější, i další zjištění ale byla důležitá. Ukázalo se, že v oblasti Peru a Kolumbie existovala dvě nezávislá domestikační centra, tedy že ochočení probíhalo paralelně. Dříve se předpokládalo, že k domestikaci morčat došlo právě v Peru, ve vyšších polohách, kde šlo o zásadní zdroj potravy. I v úrodné Kolumbii se ale před tisíci let domorodci rozhodli, že už je nebaví malé hlodavce chytat divoké a že bude jednodušší je chovat. Peruánská a kolumbijská populace přitom nebyla příbuzná – tedy jak jsme řekli, v obou regionech se domestikovalo současně a bez vzájemného spojení.

Aby těch morčecích objevů nebylo málo, genetické analýzy také jasně ukázaly, že v podstatě celá dnešní světová populace morčat vzešla právě z Peru. Odsud se už v 16. století dostávají první morčata do Evropy, z Peru se šířily jejich chovy i Amerikou. Naopak, kolumbijská populace byla tou více rozšířenou peruánskou nakonec v moderní době asimilována.

Jinými slovy: morčata sice byla domestikována na více místech současně, v podstatě všechna dnešní ale pocházejí z Peru – a není rozdíl, zda jde o domácí mazlíčky, morčata určená ke snězení či morčata laboratorní, u kterých se genetické linie hlídají.

Vyloženě perličkou pak bylo zjištění, že do Portorika, kde jsou dnes pokrmy z morčecího masa velmi populární, se tohle zvířátko v moderní době dostalo širokým obloukem. Současná portorická populace morčat totiž pochází z Evropy, či asi přesněji z kolumbijských trhů, které ovšem byly zásobeny chovy založenými na základě morčat dovezených z Evropy. Začíná to být trochu zamotané – jako když se morčata při hře navzájem nahánějí v kleci.

Zkoumání genetické historie morčat se tak někomu může zdát na první pohled nudně vědecká, jiný by zase řekl, že je to mrhání energie na zbytečné výzkumy. Ukázalo se ale, že i informace získané díky morčecímu putování světem v lidských rukách, mají leccos co říct k historii dálkových kontaktů a provázanosti lidí napříč světem.