Obvykle se jedná o podpůrnou či aktivizační léčbu při celé škále problémů, od somatických po psychické. Je pravdou, že rozdělení do škatulek dle užitého zvířete je spíše středoevropská záležitost, ve světě se spíše obecně hovoří o zooterapiích.

Pro felinoterapii se hodí kočky, které byly od kotěte socializovány, jsou maximálně zvyklé na lidskou přítomnost a samy ji vyžadují. Taková kočka musí mít klidnou a milou povahu, bez známek agresivity, zároveň jsou na ni kladeny vysoké nároky při zvládání vlastního stresu (například časté změny prostředí, osob, reakcí a podobně).

V podstatě neexistují vhodná či nevhodná plemena, vždy záleží na tom kterém jedinci. Některé kočky jsou ale přirozeně otevřenější výchově a výcviku směrem ke kýženým vlastnostem. Uvádí se tak, že se nejčastěji ve felinoterapii setkáváme s kočkami perskými, bengálskými, britskými krátkosrstými, ragdoll, mainskými mývalími, norskými lesními, siamskými či sibiřskými. Neexistuje shoda na vhodnosti pohlaví, záleží na tom kterém cvičiteli ("handlerovi"), jen kocouři obvykle bývají oproti kočkám kastrovaní.

Felinoterapie v Česku se na rozdíl od zahraničí vyvíjela odděleně od canisterapie. To má za následek, že neexistoval metodický vzor zaměřený čistě na kočky a metodika se vytvářela do určité míry. Svým způsobem je tak felinoterapie metodou českou, byť se samozřejmě koček v zooterapiích hojně užívá po celém světě.

Z tohoto úhlu pohledu jde o metodu relativně novou – v ČR je zakladatelskou organizací tzv. Nezávislý chovatelský klub, který vypracoval první Zkušební řád návštěvních týmů, spolu s metodikou a normami, v roce 2002.

Neexistuje zákonná úprava vyžadující testování týmů poskytujících kočky felinoterapii. Kočky a jejich trenéři tak mohou být buď jednorázově testování ze strany organizací poskytujících tuto zooterapii, nebo se dnes již provádějí dlouhodobá sledování a vyhodnocování. Díky této pevně uchopené metodě se ale felinoterapie může pochlubit výbornými výsledky i pozitivními ohlasy.