V magazínu Frontiers in Veterinary Science byla před časem publikována studie, jejíž autoři se mimo jiné zamýšlejí nad vlivem lidské povahy na vzájemný vztah člověka a jeho psa. Autorský kolektiv vedla Lauren Powellová z veterinární fakulty Pensylvánské státní univerzity. 

Jednou z motivací pro vznik studie bylo to, že během pandemických opatření vzrostl počet nových majitelů psů. Zároveň to ale bylo období atypické, které přinášelo neobvyklý režim – a s tím jak „lockdowny“ skončily, museli se pejsci potýkat s nečekanými výzvami. Nedostatek socializace mohl vést ke vzniku strachu z cizinců a neznámých situací.

Mazlíčci si zvykli na přítomnost svých majitelů a jejich návrat do kanceláří a škol vede k rozvoji úzkostí a stresu pramenícího z pocitu osamění. Zkrátka: čas pandemie je dobou, kdy lidé přirozeně hledali ve větší míře společnost psích přátel, zároveň to vlastně v některých ohledech není vhodná doba pro zdravý psychický rozvoj psa. 

Autorka studie a její kolegové proto promýšlejí v rámci své práce, jak pomoci lidem, aby byl vztah s jejich psím mazlíčkem klidný, radostný a naplňující pro obě strany. Opakovaně přitom docházejí k závěru, že nejen povaha psa se zrcadlí v tom, jak dobře se daří při výcviku. Zásadní je i osobnost majitele zvířete. 

Extroverti versus introverti

Studie se zaměřila na psy, kteří navštěvují poradenská centra fungující v rámci veterinární fakulty Pensylvánské univerzity. Ti se v mnoha případech potýkají s výraznými problémy chování. Cílem studie bylo sledovat psí reakce na kroky vedené radami veterinárního odborníka na zvířecí chování, prováděné ale přímo majitelem zvířete.

Chovatelé přitom třikrát během šesti měsíců vyplňovali obsáhlý dotazník, kterým se vědci snažili zhodnotit chování a projevy zvířete. Jde o standardizovanou formu dotazníku, která se používá při zkoumání zvířecí psychologie už dvě desítky let a která umožňuje alespoň v nějaké formě kvantifikovat a porovnávat. Autoři studie ale k tomu všemu přidali ještě i dotazníkový průzkum, který měl v základní podobě podchytit povahu toho kterého majitele psa a zhodnotit, jak silně cítí vztah ke svému mazlíčku. 

Badatelé vlastně nebyli překvapení, že povaha majitelů má vliv na jejich psy – dává to smysl i logickým zamyšlením se. Některé nuance tohoto vlivu ale přesto překvapily. Kupříkladu všichni chovatelé, kteří se zdáli být introverty, popisovali ve vyplňovaném dotazníku mnohem menší pokrok svých psů v překonávání záchvatů strachu než majitelé extrovertní.

Z nějakého důvodu také extrovertní osobnosti popisovaly silnější pouto ke svému zvířeti a v souhrnu měli ve výcviku větší úspěch. To neznamená, že introverti by své mazlíčky měli méně rádi. Lze to ale interpretovat tak takové osobnosti více akcentují těsnější a klidnější společnost psa, který tak paradoxně nedostává potřebný prostor k překonávání svých strachů skrze energický výcvik. 

Problémoví psi

Podle studie také bylo možné sledovat překvapivou korelaci mezi lidmi, které bychom podle profilu označili jako „pečlivé a rozvážné“ a psy, kteří měli horší výsledky ve zvládání problémů s agresivitou. V tomto případě ale autoři zvažují, zda nejde o projev lidské psychologie: takoví majitelé totiž v dotaznících pečlivěji popisovali drobné pokroky svých mazlíčků a všímali si jemných nuancí. Chovatelé méně naladění tímto směrem se mohli dostat do situace, kdy některé přetrvávající problémy prostě přehlíželi. I to je ale stav, kdy má nakonec osobnost majitele vliv na pečlivost a průběh výcviku psa. 

Některé výsledy potvrdily dříve známé skutečnosti. Kupříkladu že starší psi obecně dělají ve změnách chování menší pokroky. V této souvislosti ovšem autoři studie zdůrazňují, že je vidět, že je problémy ve výchově psa potřeba odhalovat v raném věku a řešit je včas. Na druhou stranu je ale vidět, že s trpělivým přístupem umí svým tempem i starší psi nežádoucí chování odbourávat. 

Výzkum navazuje na delší práci dr. Powellové, která se dlouhodobě věnuje lidské stránce vztahu člověk-pes a vlivu života se psem na lidské psychické zdraví. Zmiňovaná probíhající pandemie pak do těchto vztahů vnáší nové, dříve neznámé výzvy.

Autoři studie říkají, že se zatím nenaplnily nejhorší scénáře, které se obávaly až epidemického nárůstu psychických problémů psů. Přesto se v jisté míře v souvislosti s pandemií objevují – a právě proto je potřeba vývoji vztahu člověka a jeho psa dobře rozumět, aby se dařilo jej udržovat zdravý a funkční.