Online komunikace doprovází člověka na každém rohu, možná ale není daleko doba, kdy si budou moci denně volat i mazlíčci. Tak by se s trochou nadsázky daly shrnout závěry experimentu, který provedl tým vědců z americké MIT University a skotské University of Glasgow.

Badatelé chtěli prozkoumat vnímání distanční komunikace u zvířat, cíleně si proto vybrali papoušky. Ti jsou totiž známí nejen svou společenskou povahou, ale i značnou inteligencí a učenlivostí. Také mají dobrý zrak, který dokáže vnímat pohyby na obrazovce. Pro zkoumání možností dálkové komunikace zvířat pak vynikají tím nejdůležitějším: komunikují hlavně hlasově a pohybově.

„Dones mi tablet“

Experiment zahrnoval skupinu 15 papoušků různých druhů z řad domácích mazlíčků. Opeřenci se nejprve dva týdny učili, že pokud zazvoní na určený zvoneček, jejich chovatel jim přinese tablet, který umožňuje uskutečnit videohovor. Ten mohl trvat až pět minut, pokud by papoušek nezačal dávat rozčílením či projevy stresu najevo, že se necítí komfortně a chce hovor přerušit dříve. Vědci ve své studii popisují, že už tato úvodní fáze byla velmi pozitivní – díky tréninku se prohloubil vztah chovatelů a jejich mazlíčků, někteří papoušci navíc začali pozitivně reagovat i na lidi na druhé straně linky.

Důležité ale bylo, že se ptáci naučili si sami říci o videohovor, který mohli vést s jiným papouškem. Během následujících dvou měsíců tak bylo uskutečněno 147 takových spojení. Někteří účastníci experimentu pak popisují průběh celého zkoumání jako „transformující“, čímž mají na mysli, že papoušci prohloubili složitost svého chování. Jejich lidé pak začali úplně jinak vnímat potenciál, který se v papouščí mysli skrývá.

Podle vědců totiž bylo opravdu úchvatné sledovat, že si opeření mazlíčci po prvotním zvykání a nejistotě začali hovory se svými kolegy opravdu užívat. Jejich chování odpovídalo interakci dvou papoušků naživo, zvířata pečlivě sledovala obrazovku a používala širokou škálu komunikačních prostředků. Využívali poskytnutý čas naplno, před kamerou se složitě pohybovali, zpívali, dokonce si zkoušeli přes obrazovku i hrát. Sociální rozměr komunikace šel tak daleko, že se začala formovat přátelství – vědci totiž experimentovali i s možností dát ptákům na výběr komu se bude volat, čímž se začaly utvářet skupinky přátel volajících si nejčastěji. Dalo se na tom sledovat i jev tzv. sociální reciprocity, kdy papoušek cítil potřebu oplatit kamarádovi jeho předchozí zavolání.

Nástroj proti samotě

Mohlo by se zdát, že celý výzkum byl jenom taková zvláštní kuriozita, ba dokonce by mohl někdo namítat, že živou komunikaci nemáme nahrazovat elektronickým zařízením. V tom je ale právě úskalí domácích chovů – řada majitelů papoušků má ptáčka jako individuálního domácího mazlíčka. Jen menšina nadšenců pro exotické ptactvo si staví voliéry a chová více jedinců. Statistický výzkum na to neexistuje, ale solitérních papoušků v domácnostech nebude právě málo. Autoři studie tak uvažují, zda by jejich výsledky neumožnili někdy v budoucnu vznik chovatelské pomůcky – jakéhosi papouščího telefonu, který by při individuálních chovech pomáhal ptákům bojovat s pocitem samoty, když člověk není doma.

Samozřejmě, pořád platí, že zodpovědný chovatel na prvním místě zajistí, aby jeho papoušek samotou netrpěl. Ta může být pro tyto společenské, inteligentní tvory zdrojem hluboké frustrace a stresu. Na druhou stranu, možná by podobná pomůcka mohla některá z těchto úskalí běžného, neodborného chovu řešit.

Je ovšem potřeba dodat, že sami autoři práce si uvědomují, že něco takového je zatím jen mlhavá představa. Ve svém textu přímo odrazují čtenáře od snahy zkoušet nějaké videohovory u svého papouška iniciovat – zatím chybí metodika tréninku, možnosti sledování výsledků, větší výzkumný vzorek. Zkrátka práce je ještě hodně, nemluvě o případném technickém a bezpečnostním řešení teoretického „papouščího telefonu“.

Prozatím lze tedy výzkum brát hlavně jako studii potvrzující, že potenciál papouščí mysli je značný. Exotičtí opeřenci mají skutečně komplexní kognitivní funkce, jinak by všichni jedinci u experimentu nezvládli tak snadno pochopit podstatu videohovoru, a hlavně si jej doopravdy užívat. Další výzkum je tak na místě, podobné práce totiž mohou mít zajímavé výsledky i na poli zvířecí psychologie.

Závěrem zmiňme příběh, který se podle autorů práce v průběhu experimentu skutečně stal. Součástí skupiny byli i dva starší arové s chronickými chorobami, záměrně vybraní pro svou málo komunikativní povahu směrem k lidem. Prostřednictvím videohovoru ale k sobě našli cestu, intenzivně komunikovali, reagovali voláním, pokud se druhý ztratil z obrazovky a podobně. Na způsobu, jakým vědci tyto zažité příběhy popisují je nakonec vidět, že emoční rozměr celého „roztomilého výzkumu“, jak to sami nazvali, překvapil i je.