Rozuzlení v úvodu položené otázky si můžeme prozradit hned na začátek: ano, výzkum vedený při univerzitě v Sydney trochu překvapivě ukázal, že mezi psy nejspíš existují i pesimistické osobnosti. S trochou nadsázky tak jde říci, že jako se složitost lidské duše projevuje na tom, že někteří z nás vždycky uvidí sklenku napůl prázdnou a jiní napůl plnou, tak i komplikovanost psí psychiky rodí jedince, pro které bude miska vždy smutně poloprázdná.

Výzkum byl založený na měření emočního stavu psů, a to pokud možno co nejobjektivněji a zcela neinvazivně. Postupovalo se s pomocí experimentu, při kterém se psi naučili poznat dva odlišné tóny. Při zaznění jednoho z nich pak dostali trochu (bezlaktózového) mléka, které všichni jedinci v experimentu milovali jako pamlsek. Druhý tón ohlašoval obyčejnou vodou. Psi se naučili, že při zaznění „mléčného“ signálu mohou zmáčknout tlačítko na stroji, které jim skutečně dá mléko. Experiment začínal se 40 jedinci, postupně se ale zúžil na 20.

Mléko, mléko, mléko... 

Oba tóny od sebe byly dvě oktávy, proto bylo možno vytvořit i třetí nejednoznačný tón. Badatelský tým sledoval psí reakce na nejednoznačný tón. Důležité bylo, že někteří jedinci při nejednoznačném tónu mačkali s radostí tlačítko. Očekávali pozitivní výsledek, tedy že dostanou vytoužené mléko. Někteří psi byli dokonce tak přesvědčení o tom, že tón ohlašuje mléko, že při vydání vody mačkali tlačítko opakovaně a doufali, že mléko přeci jen přijde. Část účastníků experimentu ale na nejednoznačný tón nereagovala, neměli pozitivní očekávání.

Mohlo by se zdát, že takové rozdělení psů na optimistické a pesimistické je trochu nejisté. Autorka ale dost zevrubně sledovala a popsala chování obou skupin psů, kdy z optimistických opravdu jako by vyzařovalo přesvědčení, že když se budou snažit a stroj pořádně mačkat, mléko dostanou. A to včetně nadšeného skákání na tlačítko navzdory negativnímu výsledku. Pesimističtí zase dopředu veškerou snahu, pokud neměli absolutní jistotu v tónu, vzdali.

Optimistických psů byla většina, autorka se ale neodvážila udělat závěr o celé psí populaci. Navázala ale studiem konkrétních jedinců a domnívá se, že objevila jisté osobnostní vzorce. Optimističtí psi se rekrutovali z větší části z řad psů profesionálních cvičitelů, kteří svým mazlíčkům věnují nadstandardní pozornost. Naopak, část psích pesimistů měla ve svém životopise temnější období, ať už nějaké problémy s úzkostmi či dočasné opuštění v útulku.

Větší sklony k úzkostem

Neznamená to ale, že psí pesimismus a optimismus je daný jen prostředím. Pokud funguje podobně jako u lidské psychologie, pak je osobnostní založení částečně vtištěné dopředu. Stanovuje ale mimo jiné to, jak dobře zvládáme krizové situace nebo jak moc si bereme neúspěchy k srdci. Jinými slovy: pesimista má sklony svou skepsi dále prohlubovat, optimista bývá vůči ztrátě sebevědomí odolnější. Při sledování psů z experimentu jako by se podobné psychologické rysy objevovaly i u nich. U pesimistických psů si i milující a trpěliví chovatelé uvědomovali, že jejich mazlíčci mají větší sklony k úzkostem, opatrnosti a stresu.

Používáme samozřejmě termíny lidské psychologie pro popis psychiky zvířecí, nepochybně se při tom tedy musíme dopouštět nepřesností. Pes pravděpodobně tolik nepromýšlí své činy a jejich následky, přesto je jeho kognitivní vnímání velmi komplikované a nesmíme ho podceňovat. Také to neznamená, že psí pesimisté jsou nějak „horší“ než optimisté. Podobné výzkumy ale umožňují snáze stanovit individuální přístup ke psům například při výcviku nebo řešení nějakých problémů v chování.

Svět emocí je komplikovaný a s člověkem dokáže někdy zamávat. Možná by nás vlastně nemělo tolik překvapovat, že se to nakonec nevyhýbá ani psům, našim nejlepším přátelům v dobrém i ve zlém.