Příběh začíná v roce 2008, kdy katedrálu v londýnském obvodu Southwark začala někdy kolem Vánoc častěji navštěvovat jedna z pouličních toulavých koček. Protože se zde opakovaně setkala s vlídným přijetím, teplem a plnou miskou, rozhodla se tato pouliční kočka, že dům Páně bude napříště i jejím domem.

Zdejší laici zaměstnaní v rámci děkanství ji pokřtili Doorkins Magnificat. Doorkins je hra se slovem "dveře", Magnificat pak přímo slovní hříčkou – značí totiž jak spojení "velká kočka", tak odkazuje na novozákonní latinský hymnus začínající tímto latinským slovem. Není úplně jasné, kolik kočce bylo, když se - inu - rozhodla adoptovat si zdejší kostel. Žila v něm ale následujících dvanáct let a stala se pevnou součástí zdejšího organismu.

S Doorkins po katedrále

Sláva Doorkins postupně rostla – začali ji vyhledávat turisté, farníci ji brali za svou a personál děkanství se o ni kolektivně staral. Byly dny, kdy se o ní vůbec nevědělo, a zase jiné, kdy se procházela před oltářem v době mše, usínala v děkanově klínu během rozhovorů s věřícími, či s radostí vychutnávala pohodlí v Ježíškových jesličkách v čase adventu.

Děkanství přítomnosti oblíbené kočky, jejíž fotografie si ročně v katedrále pořídili tisícovky lidí, umělo dobře využít pro svou propagaci. Od srpna 2016 provozuje děkanství Doorkins její oficiální twitterový účet, v roce 2017 vznikl průvodce katedrálou, jejímž oficiálním autorem byla právě Doorkins. V roce  2018 se dělaly na katedrále opravy a Doorkins dostala "svůj" chrlič s kočičí tváří. Dokonce když katedrálu navštívila královna Alžběta II., slavná Magnificat byla mezi těmi, kdož Její výsost vítali.

Věk si nicméně vybíral svou daň a kočka asi před rokem oslepla. Musela pak katedrálu opustit, protože už pro ni zdejší prostory nebyly bezpečné. Ujal se jí jeden z laiků děkanství a podle zpráv prožila Doorkins poslední měsíce života spokojeně a v poklidu. Uhynula 30. září 2020 a zpráva o její smrti zasáhla mnoho jejích fanoušků.

Poslední rozloučení karanténě navzdory

Děkan katedrály v Southwarku nakonec dotáhl věc tak daleko, že 28. října odsloužil mši ve jméně Doorkins, jako poděkování za její dlouholeté přátelství a jako poslední rozloučení. Kvůli karanténním opatřením se tato mše musela vysílat online.

Je pravda, že jeden z biskupů anglikánské církve svého děkana velmi zkritizoval – že prý je cynické sloužit církevní obřad kočce, obzvlášť v době, kdy kvůli zvláštním opatřením sami věřící nemohou vypravit řádné církevní pohřby pro své zemřelé. Děkan se nicméně hájil průběhem samotné online mše – prý i jeho překvapilo, kolik lidí se smutkem na Doorkins vzpomínalo a jaké ohlasy mu stále chodí.

Doorkins Magnificat, velká kočka ze Southwarku, byla zkrátka po dvanáct let živoucím srdcem starodávné katedrály. Její odkaz ve vzpomínkách farníků žije dál a samo děkanství se o její památku vzorně stará. Možná, že bezelstná a bezprostřední kočičí povaha dobře připomínala věřícím, že za starostmi tohoto světa pořád existuje prostá radost ze života. A že i pro kočky je v domě Božím místo.