Králík domácí má jako domestikované zvíře poměrně zajímavý příběh. Víme, že už staří Římané měli zvláštní výběhy, kde drželi králíky divoké a v podstatě bez snah o nějaké šlechtění jen odebírali zvířata vhodná ke konzumaci. Ve středověké Evropě se králíci více rozšířili s pozdním středověkem a v podstatě po dlouhá staletí jejich chov vypadal velmi podobně. Polodivoká zvířata se držela v nějakém odděleném prostoru, typicky například ve stájích, kde žila ze zbytků od velkých hospodářských zvířat, a čas od času se odchytil jateční kus.

Není úplně jasné, kde v tomhle procesu začala probíhat domestikace. Zdá se, že byla velmi pomalá, nerovnoměrná a nezáměrná. Divokého králíka stačilo pro úspěšný chov držet na jednom místě a nebylo potřeba jej nějak extrémně šlechtit pro mírnost – přeci jen jej zadržíte snáze, než divoké prase či tura.

Postupně se ale asi objevovaly mutace, které byly základem pozdějších domestikovaných chovů. Například už z baroka známe obrazy dam s klidným bílým králíčkem v náručí. Obecně ale platí, že až v 19. století se rozvinula moderní kultura spojená s chovem králíků – selektivní křížení, vznik plemen a vyšlechtění zcela krotkého, nedivokého tvora.

Ještě Charles Darwin ale popisoval svou snahu o ochočení králíka divokého, přičemž si poznamenal, že jeho mláďata jsou to nejbázlivější, nejvystresovanější zvíře, co zná. Jak vidno, k dnešním ušatým mazlíčkům měli tito tvorové ještě daleko.

Nejen plandavé uši 

Co se vlastně stalo, že se z hromádky nervů, která patří mezi nejvíce plaché tvory evropské přírody, stalo přítulné zvířátko, které se rádo socializuje s člověkem, vyhledává jeho přítomnost a umí se těšit ze vzájemného přátelství? Vědci měli dlouho za to, že tato proměna povahy se dramaticky v králičí biologii neprojevila. Ano, postupně se objevila různá nepřírodní zbarvení a navíc vznikly varianty s „plandavýma“ ušima (což je mimochodem rys, který překvapivě doprovází domestikaci skoro všech původně divokých zvířat). V sérii výzkumů ale vědci postupně překvapivě zjistili, že značných změn doznal také králičí mozek.

Vědci si zprvu všímali genetických rozdílů mezi divokým a domácím králíkem. Ty jasně ukazovaly, že jde o dva odlišné druhy, jejichž společná cesta se rozdělila už před několika staletími. Především v genech spojených s funkcí mozku a nervové sítě byly rozdíly nejzřetelnější, proto se badatelé zaměřili tímto směrem.

Trochu překvapivě pak první velká srovnávací studie divokých a domestikovaných mozků byla završena až v roce 2018 publikací v magazínu Proceeding of the National Academy of Sciences. Vědci tehdy sledovali růst osmi domácích a osmi divokých králíků od mláděte do dospělosti. Přitom monitorovali vývoj jejich mozku pomocí MRI skenů.

Menší mozek plný změn

Došli k závěru, že mozek domácího králíka se oproti tomu divokému v poměru k tělu zmenšil. To je proces, který naznačují výzkumy i jiných domácích zvířat. Zásadní ovšem bylo, že se podařilo zachytit i strukturální změny mozku. Velikost sama o sobě není nejdůležitější veličinou – podstatná je struktura a fungování mozku.

Domestikovaným ušákům se asi o deset procent zmenšila tzv. amygdala, zato se jim o 12 procent zvětšila prefrontální mozková kůra. Tyto oblasti jsou, zjednodušeně řečeno, spojené se zpracováváním emocí, rozvojem strachu a podobně. Úbytek bílé mozkové hmoty pak podle vědců naznačuje, že domácí králíci nemají tak prudké reakce jako jejich divocí příbuzní.

Ještě můžeme poznamenat, že výzkum se prováděl naslepo – vědci provádějící analýzu obrázků schválně nevěděli, kterému druhu patří který mozek. Původní předpoklad, že neurobiologické změny dané domestikací budou příliš subtilní, než aby se daly přímo rozpoznat, se tedy nenaplnil. Naopak, klidná a přístupnější povaha domácích králíků byla v jejich mozcích doslova čitelná.

Tyto poznatky tedy vědce nasměrovaly k novým náhledům na proces domestikace jako takové. U psů a koček vlastně podobné analýzy nejsou možné, protože jejich nejbližší divocí příbuzní jsou evolučně oddělení již příliš dlouho. Králík domácí si ale po staletí vegetoval v polodivoké formě, než se jeho „přeměny“ člověk chytil naplno.

Kdo ovšem chová králíčka jako domácího mazlíčka, který dovede rozdávat radost naprosto nečekanou měrou, bude jistě souhlasit, že tahle domestikace a „transformace mozku“ se více než povedla.