Nomádi nejen na středoasijských stepích toho s sebou už z podstaty jejich životního stylu na cestách příliš netahají. Pro archeology proto bylo překvapení, že na jednom z míst, kde se delší dobu zdržovali, nalezli kostru kočky.

Kočička si toho v životě hodně protrpěla, měla několik zahojených zlomenin a hlavně poměrně dost chybějících zubů. Podle studie zooarcheoložky Asleigh Harudové z Univerzity Martha Luthera ale bylo zvíře i přes svůj zdravotní handicap velmi dobře živené. Dospělý kocour žijící mezi lety 775 a 940 dostával měkkou stravu s dostatkem bílkovin, ryb a obilnin.

Bez lidského piplání by podle Harudové jednoznačně pošel. To, že šlo o mazlíčka, naznačuje i to, že byl kocourek zřejmě řádně pohřbený a nešlo tedy o náhodně pošlou kočku.

Objev archeology tolik zaskočil hlavně proto, že Oguzové byli pastevci a zvířata chovali jen, pokud to mělo pro jejich životy nějaký význam. A zatímco pastevečtí psi byli nepostradatelní, chovat si kočky jako myšilovy příliš smysl nedávalo, vzhledem k tomu, že neměli velké zásoby obilí, které potřebovali ochránit před hlodavci.

Každopádně to, že se byli raně středověcí lidé ochotni starat o starou bezzubou, možná i kulhající kočku, aniž by jim přinášela nějaký přínos, je milá zpráva vypovídající něco víc o jejich kultuře.