Zvířecí používání nástrojů je stále předmětem zkoumání, obzvlášť v posledních letech se ukazuje, že tvory mimo lidský druh nesmíme podceňovat. Přesto je mezi námi a zvířaty pořád velká propast. Zásadní prvek lidského technologického rozvoje byla schopnost pracovat s více nástroji v součinnosti. Takové užívání pomůcek bylo až donedávna pozorováno pouze u některých primátů, kteří například dokázali pochopit princip kladiva a kovadliny při rozbíjení ořechů kameny. 

To se ovšem změnilo novým výzkumem biologů vídeňské veterinární univerzity. Ti se ve své práci zaměřili na méně známý druh australského papouška - kakadua Goffinova (Cacatua goffiana). O těch se už dříve vědělo, že dovedou být nebývale inovativní při výrobě nástrojů. Nový test je ale vystavil složitější zkoušce. K získání chutné odměny totiž musel papoušek spojit práci několika nástrojů a promýšlet kroky dopředu. To se nakonec podařilo 5 papouškům z 11. 

Test golfové hole

Zařízení pro experiment bylo sestaveno tak, že ve schránce byl uschován pamlsek. Schránka byla součástí mřížové krabice s otvory. Aby se mechanismus otevřel a dobrotu vydal, bylo potřeba do krabice nejprve dostat kuličku a následně ji tyčkou pošoupnout do díry. Jelikož vědci z žertu podlahu bedny potáhli zelenou látkou a zároveň je potřeba holí dostat míček do jamky, popisuje studie celý experiment jako „test golfové hole“.  

Kakaduům bylo vše předvedeno a pak už bylo na nich, jak si s úkolem poradí. Jak jsme řekli, celou sekvenci zvládlo pět papoušků z jedenácti, což samo o sobě je slušné skóre. Uvědomíme-li si, že bylo potřeba zkoordinovat kuličku s tyčkou tak, aby se správně trefila jamka, a celé se to promýšlelo dopředu, pak teprve vynikne, o jakých rozumových schopnostech se bavíme.

Jakmile úkol papoušci jednou zvládli, už jej dokázali zopakovat mnohonásobně rychleji, takže do procesu bylo zapojené velmi aktivně i učení. To ale navíc není všechno – autoři studie byli nadšení, jelikož tři z nejrychlejších „golfistů“ používali každý jinou metodu práce s nástroji. Jeden kakadu držel tyčku těsně u čelistí a pracoval natočený bokem, druhý ji uchopil do špičky zobáku a přistupoval k úkolu čelně. Třetí papoušek pak dokonce vzal tyčinku do pařátů v úchopu ne nepodobném primátímu.  

Vztek neúspěšných

Právě nestereotypní užívání nástrojů, tedy hledání si vlastní metody, je velkým důkazem kognitivních schopností. Až doposud bylo známé jen u šimpanzů, kde se podařilo popsat individuální způsoby úchopu nástrojů při lovu termitů. Kakaduové Goffinovi zkrátka skvěle předvedli koordinaci obratnosti, myšlení a motoriky. Což je mimochodem něco, na čem se při některých studiích dokážou zaseknout i poměrně velké lidské děti. 

Ještě dodejme, že badatelsky cenné bylo i sledování neúspěšných opeřenců. Někteří z nich dávali najevo frustraci a vztek, několik z nich dokonce krabici poškodilo. To přináší zajímavé otázky zvířecím psychologům: je papoušek rozčílený, protože se nedostal k odměně nebo protože ho štve, že ostatním se to povedlo? Je to snad stejné, jako když se v člověku nakupí frustrace ze špatné práce a má chuť s nástrojem praštit o zem? I v neúspěchu se tak v papouškovi ukazuje složitý vnitřní svět myšlení.  

To ostatně ukázal poslední případ, který studie obzvlášť vyzdvihla. Papoušek jménem Figaro se nejprve rozčílil, že se mu úkol nepovedl. Chvíli na krabici útočil, načež uchopil tyčku a použil ji zcela nečekaným způsobem: pomohl si s ní krabici zvednout a bouchnout s ní o zem tak, že náraz spustil mechanismus a otevřel cestu k pamlsku. Nečekaná kreativita tak na závěr podtrhla obrovský rozumový potenciál, jaký znovu a znovu u papoušků zjišťujeme.