"Už staří Římané…" začíná nejedno úsloví, kterým chceme dát najevo, že nějaká tradice je starší, než bychom čekali. Platí to i ve vztahu člověka a zvířecích mazlíčků. Římané chovali doma roztodivnou směs živých tvorů. Stejně jako dnes ale platilo, že nejlepším přítelem člověka byl pes.

Pes hlídač, pastýř, společník – a mazlíček. Zkáza Pompejí nám zakonzervovala nápisy varující zlověstným cave canem! před hlídacími psy, horký popel dokonce podobu některých z nich dokonale zachoval. Psy nacházíme v celém římském světě na mozaikách, jako sochy či na kresbách. Naši čtyřnozí kamarádi měli v tehdejší kultuře velký význam a byli oprávněně symbolem věrnosti.

"Kabelkoví psi" starověkého Říma

Je ovšem problém nahlédnout do nitra Římanů a hledat stopy toho, jak se ke svým psům vztahovali citově. Nestačí občasné moralistní zmínky klasických autorů o tom, že dekadence bohatých Římanů zašla dokonce tak daleko, že paničky si vydržují psíky, které nosí v náručí, není z nich žádný užitek, šijí jim odění a dokonce jim dávají lidská jména!

Naštěstí se nám zachoval jeden druh památky, který je mimořádnou sondou do vztahu člověka a psa ve starém Římě. Jde o psí náhrobky.

Vyobrazení psů nacházíme i na náhrobcích lidských a už z toho lze vyvodit hluboký vztah mezí pánem a jeho psem. Římské náhrobní kameny nebyly totiž jen pouhou značkou hrobu. Často vzývaly bohy nebo bývaly božstvům zasvěcené. Když pak v tomto kontextu řekneme, že náhrobní kameny bývaly někdy vztyčovány i zemřelým milovaným psům, uvědomíme si, že hloubku citu mnoha starověkých lidí směrem ke psům nesmíme podceňovat.

Výmluvné náhrobní kameny

Nápisy, které na takových psích náhrobcích můžeme přes propast dvou tisíciletí číst, jsou pak nesmírně půvabné. Majitelé se v nich vyznávají z lásky k mrtvému zvířeti, loučí se s ním a nešetří žalem. Ano, najdeme okázalé náhrobky, které už na současníky musely působit jako patetické a přehnané. Takové, u kterých bychom jejich zadavatele podezřívali, že svého psa miloval až patologicky a jaksi pozérsky.

Známe to i ze současnosti. Oproti tomu ale existuje řada náhrobků, které jsou dojemné právě svou upřímností. Už staří Římané zkrátka věděli, že pes je nejlepší přítel člověka a jeho ztráta se rovná ztrátě blízké osoby.

Na závěr připojujeme příklady alespoň některých psích pohřebních nápisů z doby Římské říše. Až v čase dovolených navštívíte někde ve Středomoří muzeum, lehko můžete na takový náhrobek od Španělska až po Turecko sami narazit.