Autory studie je vědecký tým z univerzity v Severní Karolíně, práce tedy vznikala v prostředí Spojených států. To je potřeba hned na úvod zdůraznit – její autoři totiž opakovaně zmiňují jisté stereotypy, které jsou rozšířené ohledně citlivosti na bolest mezi veterináři. Vysvětlují při tom, že podle jejich měření nejsou nejcitlivější plemena ti psi, za které je obvykle považují zvěrolékaři. Je ovšem otázka, nakolik takový konsenzus amerických veterinářů platí v českém prostředí.

Autoři práce provedli mezi veterináři a zasvěcenými chovateli dotazník, kde se ptali na subjektivní vnímání citlivosti různých plemen. Výsledky výzkumu jsou samozřejmě platné mezinárodně, jen naši zvěrolékaři a chovatelé možná nejsou zatížení stejnými stereotypy, jako je tomu v USA.

Autoři studie si na začátku položili základní otázku: existuje vůbec rozdílná senzitivita plemen, není to jen problém dojmů? Kupodivu se totiž doposud na podobnou věc žádný odborný výzkum nezaměřoval, k dispozici proto nejsou žádná „tvrdá“ data. Jak jsme ale již v úvodu naznačili, následná měření rozdíly mezi plemeny skutečně potvrdila.

Tři předpokládané kategorie

Autoři studie ke svým výzkumům zapojili zástupce celkem deseti plemen. Dotazníkem mezi veterináři si je nechali roztřídit do tří kategorií podle předpokládané citlivosti. Za nejcitlivější tedy oslovení veterináři takřka shodně označovali čivavy, německé ovčáky, maltézské psíky a sibiřské husky. Středně citliví měla být plemena border kolie, bostonského teriéra a Jack Russell teriéra. Jako příklad nejméně citlivých byli vybráni zlatí retrívři, labradoři a pitbulové). Výzkumu se účastnili psi i feny různého věku, celkem šlo o 149 jedinců.

Není potřeba se děsit, že vědci týrali 149 pejsků bolestí. Míra citlivosti se dá měřit obecným zkoumáním sensitivity nervových receptorů, autoři studie proto zapojili stejnou metodiku, jaká se používá při lidských neurologických výzkumech. Tato metoda z lidské medicíny má i způsoby zhodnocení a „obodování“ citlivosti, pro potřeby práce se psy se dala dobře adaptovat.

V rámci experimentu se tedy nejprve testovala přímo citlivost na nervovou stimulaci, konkrétně na tlak a teplotu, nejčastější zdroje bolesti. Vědci se dotýkali horní části zadní tlapky pomocí tlakového nástroje, který přirovnávají k rozdílu mezi propiskou s vytaženým a zataženým psacím hrotem, používali také tepelnou sondu. Jakmile pes s packou pohnul, hned se sondami ustoupili. Každý test se opakoval pětkrát a výsledky se zaznamenávaly tak, aby vzniklo jakési „skóre citlivosti“ daných psů. 

Simulace stresu 

Celý výzkum měl ale ještě jeden důležitý aspekt. Badatelé si kladli otázku, zda dojem veterinářů hodnotících citlivost psů nemůže být daný rozdílnou mírou emoční reaktivity. Jinými slovy, zda není možné, že rozdíly mezi plemeny jsou i v tom, jak moc dávají najevo emoce dané nepříjemným zážitkem. Proto byl proveden i druhý experiment, který se snažil simulovat některé stresující aspekty návštěvy zvěrolékaře. Psi totiž reagují úlekově na nové předměty a lidi, kterých bývá veterinární ordinace plná.

Experiment „strachu z neznámého“ byl tak prováděn pomocí plyšové hračky, která se nečekaně pohnula a začala vydávat zvuky. Cizí, stresující člověk byl zase figurant, který v místnosti se psem vedl hlučný telefonní rozhovor a chvíli mu trvalo, než se začal zvířeti věnovat. I v těchto případech badatelé pečlivě monitorovali psí reakce.

Vědci nakonec při vyhodnocení výsledků zjistili měřitelné rozdíly mezi plemeny v citlivosti na bolest. Ne všechno ale odpovídalo tomu, co vypověděli veterináři a chovatelé v dotaznících. Příkladem shody byli například maltézští psíci – toto plemeno označované za velmi citlivé na bolest vykazovalo i rychlé reakce na testování citlivosti. Rozdíly ale panovaly u jiných, hlavně velkých plemen. Nejlepším příkladem je sibiřský husky, považovaný mnoha oslovenými lidmi za mimořádně citlivé plemeno – podle měření ale patřili spíše ke středně až slabě reagujícím na stimulaci. Podobně tomu bylo i u německého ovčáka, byť o něco méně výrazněji.

Ukázalo se ovšem, že husky patřil mezi plemena citlivá při emočním testu – reagoval tedy výrazněji na stresující podněty. Podobné výsledky byly pozorovatelné i u dalších plemen. Některá plemena označovaná za citlivá na bolest samotný test senzitivity vyhodnotil jako odolná, za to ale špatně snášela druhý experiment s cizími předměty a lidmi.

Špatné pochopení reakcí

Autoři práce si tedy kladou otázku, zda není hodnocení dotazovaných zvěrolékařů ovlivněné špatným pochopením reakcí jejich zvířecích pacientů. Tedy zda špatné reakce například na očkování či odběr krve nejsou ve skutečnosti u zdánlivě citlivých plemen jen dalším projevem stresu, a nikoliv reakcí na samotnou bolest. Kdyby tomu tak bylo, mohlo by mít podobné zjištění pozitivní vliv na klinickou praxi. Pro snazší práci se zvířaty by stačilo hledat způsoby, jak míru stresu snižovat úpravou prostředí. Nikoliv předpokládat, že někteří psi, například zmiňovaní huskyové, jsou prostě citlivky, které budou při očkování vždycky „vyšilovat“.

Studie neodpovídá na jednu zásadní otázku, její autoři ovšem sami uvádějí, že se na ni hodlají brzy zaměřit. Ukázalo se, že existují měřitelné rozdíly mezi plemeny v citlivosti na bolest. Je pravděpodobné, že někteří zvěrolékaři takovou citlivost špatně chápou a nehodnotí ji podle projevů psů správně. Potud už závěry známe – není ale vůbec jasné, proč vlastně rozdíly mezi plemeny existují. Vědecký tým tak s jistým nadšením píše, že teď mají základ pro další výzkum, který bude hledat biologickou či genetickou podstatu rozdílné citlivosti. Pokud by se jí podařilo odhalit, daly by se mimo jiné vytvářet individuální přístupy ke psím pacientům beroucím ohled na neměnitelnou, vrozenou citlivost jejich plemene. To už je ale otázka dalšího výzkumu.